98
DANIELA TULLYOVÁ
Zní a působí velmi sebevědomě. Sedím dostatečně blízko na to, abych cítila vůni jeho kolínské. Odráží jeho chování: silná, sebejistá. Prohlíží si podrobně mou tvář ze strany. „Hodláte se tady zdržet?“ zeptá se s úsměvem, který v minulosti určitě zafungoval na spoustu žen. „Máte hodně otázek,“ odpovím místo toho a on se zasměje. „To je pravda. Jak se vám líbí hotel?“ „To je další otázka.“ Zvedne ruce. „Ok, vzdávám se.“ Vstane a nabídne mi ruku. „Dáte si se mnou skleničku?“ Zavrtím hlavou. „Raději zůstanu tady. Vlastně na tom večírku nikoho neznám.“ „Koho to zajímá? Teď znáte mě. No tak, pojďte.“ Ten úsměv. Působí na mě, navzdory mému lepšímu úsudku. Necítím se příjemně. „Spíš pojedu domů.“ Naznačí mi, abych šla za ním. „Tak vás alespoň doprovodím k východu.“ Jakmile se vrátíme do vstupní haly, otočím se k němu a znovu si ho prohlédnu, tentokrát ve světle. Jeho tvář je dokonalá. A on si na oplátku prohlíží tu mou. Přistaví nám limuzínu. „Vezměte, prosím, slečnu, kamkoli si bude přát.“ „Jistě, pane Flannigane.“ Otevře a podrží mi dveře. „Dobrou noc, Esther.“ „Kam to bude, madam?“ „Hotel Ove,“ řeknu řidiči, když klesnu do sedadla. Flannigan, Flannigan. To jméno mi něco říká. Když se vrátím na pokoj, nedočkavě otevřu internet a napíšu ho do Googlu. Flannigan. Objeví se William J. Flannigan a Mike Flannigan. Ten starší ve funkci výkonného ředitele společnosti, Mike jako hlavní designový architekt. Kliknu na jejich jména. „Flannigan nastoupil do společnosti jako
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288042