98
DANIELA TULLYOVÁ
Zní a působí velmi sebevědomě. Sedím dostatečně blízko na to, abych cítila vůni jeho kolínské. Odráží jeho chování: silná, sebejistá. Prohlíží si podrobně mou tvář ze strany. „Hodláte se tady zdržet?“ zeptá se s úsměvem, který v minulosti určitě zafungoval na spoustu žen. „Máte hodně otázek,“ odpovím místo toho a on se zasměje. „To je pravda. Jak se vám líbí hotel?“ „To je další otázka.“ Zvedne ruce. „Ok, vzdávám se.“ Vstane a nabídne mi ruku. „Dáte si se mnou skleničku?“ Zavrtím hlavou. „Raději zůstanu tady. Vlastně na tom večírku nikoho neznám.“ „Koho to zajímá? Teď znáte mě. No tak, pojďte.“ Ten úsměv. Působí na mě, navzdory mému lepšímu úsudku. Necítím se příjemně. „Spíš pojedu domů.“ Naznačí mi, abych šla za ním. „Tak vás alespoň doprovodím k východu.“ Jakmile se vrátíme do vstupní haly, otočím se k němu a znovu si ho prohlédnu, tentokrát ve světle. Jeho tvář je dokonalá. A on si na oplátku prohlíží tu mou. Přistaví nám limuzínu. „Vezměte, prosím, slečnu, kamkoli si bude přát.“ „Jistě, pane Flannigane.“ Otevře a podrží mi dveře. „Dobrou noc, Esther.“ „Kam to bude, madam?“ „Hotel Ove,“ řeknu řidiči, když klesnu do sedadla. Flannigan, Flannigan. To jméno mi něco říká. Když se vrátím na pokoj, nedočkavě otevřu internet a napíšu ho do Googlu. Flannigan. Objeví se William J. Flannigan a Mike Flannigan. Ten starší ve funkci výkonného ředitele společnosti, Mike jako hlavní designový architekt. Kliknu na jejich jména. „Flannigan nastoupil do společnosti jako
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288042
Utajená tvář tisíce a jedné noci
99
partner Omara Al Mazrouieho v roce 1992 a dohlíží na inženýrské aktivity společnosti.“ 1992, rok po mámině zmizení. Možná se s ní někdy setkal? Pak kliknu na Mikea. „Mike studoval na MIT a od svého nástupu v roce 2015 se zapojil do více než deseti projektů.“ Dámy v koupelně. To o něm mluvily. SEXY chlap, říkaly, ten, kterého opustila žena a ukradla nějaké plány a předala je jiné architektonické firmě, svému novému milenci. Alespoň tak to říkaly. Na internetu nejsou žádné fotografie ani jeho, ani jeho otce. Škoda. Klidně bych si ho znovu prohlédla. Zkontroluju e-maily. Nic. Ale pak si všimnu, že mi bliká telefon. Příchozí SMS. „Promiňte, madam, zavolejte znovu.“ Okamžitě volám zpět. „Haló?“ „Voláte rychle,“ řekne – zní přátelsky, ale ostražitě. Bojím se, že cokoli, co řeknu, by ji mohlo přimět znovu zavěsit, takže počkám. „Viděla jsem fotky. Na Mary Poppins. Můžeme se setkat,“ řekne. „Kde?“ „Bydlím v Satwě, můžeme se potkat tam.“ Zmíní restauraci Rawi. „Zítra ráno mám volno.“ Dohodneme si schůzku na 11 hodin. Když zavěsím, třesou se mi ruce. Znovu si pročtu její blogový příspěvek. O mámě se tam nic nepíše. V noci nedokážu úplně usnout, zmítám se ve stavu mezi bděním a sněním. Máma, Omar, Mike Flannigan. Všichni mě opakovaně navštěvují. Měla bych cítit zadostiučinění, protože jsem možná našla Noni – ale doléhá na mě moje setkání s Omarem.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288042
K a p i t o l a VIII
Když se ráno probudím, jsem ještě mnohem nervóznější, než když jsem se bez pozvánky tajně vetřela na včerejší večírek. Cítím, že dnešek mě někam zavede, že se dostanu dál než včera – a také, že to bude bolestivější. Podívám se, kde je Satwa, předměstí, kde mám schůzku se služebnou. Dá se to zvládnout pěšky. A já procházku potřebuju, abych si vyčistila hlavu. Seberu výtisky stránek, které mi Olivia poslala e-mailem, a vyrazím. Když po pravé straně míjím velký park, moje oči automaticky užasle skenují bujnou zeleň. Nemůžu se zbavit dojmu, že ani parky tady nepůsobí ekologicky a přirozeně. A musím si připomenout, že nejsou. Musejí je zalévat každý den, jinak by nepřežily. Namísto zpěvu ptáků a šustění listů na stromech vnímám pouze staveniště rozprostřené podél silnice. Všude se tady staví nové mrakodrapy, vlevo, vpravo i přede mnou. Celé město je jako závislé na výstavbě. Jsem jediný člověk jdoucí po ulici a každý taxikář na mě troubí, jako by byli ohromeni tím, že jdu pěšky. Všimnu si několika dělníků, jak o přestávce leží ve stínu pod stromy okolo silnice, někteří z nich se drží za ruce. Jak se mohou držet za ruce? Nebo je to v jejich kultuře normální? Město samo o sobě je tak neklidné, Ukázka elektronické knihy