Lalečka
viděla ani ne před měsícem na Zippině svatbě. Byla shrbená a měla ztrhanou tvář. „Zippa a Jakob odešli do Ruska,“ řekla mi zlomeným hlasem. Podala jsem jí balíček jídla, který jí poslala moje matka, a ona propukla v hořký pláč. Nedokázala jsem nalézt slova, jimiž bych ji utěšila. Kuchyně byla prázdná a šerá, okna vytlučená. Na stole nebyl žádný bílý ubrus, na černé železné plotně žádné rozpálené hrnce, ve vzduchu se nevznášela vůně připravovaného jídla. Bylo těžké uvěřit, že je to stejná kuchyně, v níž jsem v dětství trávila dlouhé kouzelné okamžiky. Byla jsem ráda, že si matka dala tu práci a připravila balíček s jídlem, ale věděla jsem, že to takhle nemůže vydržet dlouho. Má matka, bratr, švagrová a já jsme se rozhodli odejít z města a načas se přestěhovat do venkovského domu mého strýce a tety. Mladší bratr mého otce, strýc Valente Zawadzki, penzionovaný lékař, byl pár měsíců před válkou odveden do polské armády. Všechny kontakty s ním se přerušily, jakmile ho pohltila pěší divize generála Altera, umístěná na německé hranici v čele polské armády. Teta Felicia zůstala sama. Ona a Valente nikdy nepřivedli na svět žádné děti, a my byli jejich nejbližšími příbuznými. Přesunuli jsme se na venkov, abychom unikli z rozbombardovaného města a pomohli tetě Felicii s jejími povinnostmi.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287940