102 \ Kapitola 3
dvacátého století – přinejmenším na Západě – leží ve francouzské půdě. Kupka, který žil ve Francii od roku 1895, sloužil za první světové války jako dobrovolník v československých legiích, ale ani národní nezávislost, ani čestná profesura, kterou v roce 1922 obdržel od pražské Akademie výtvarných umění, jej domů nepřilákaly. Mezi další významné Čechy dvacátého století pohřbené v cizích krajích patří skladatel Bohuslav Martinů, designéři Ladislav Sutnar a Antonín Heythum a architekt Jaromír Krejcar. „Opustíš-li mne, nezahynu; opustíš-li mne, zahyneš,“ zní slavné verše básně „Země mluví“ Viktora Dyka,317 někdy se však nelze ubránit otázce, zda neměl pravdu Škvorecký ve svém přesvědčení, posilovaném za dlouhého exilu na březích jezera Ontario, že Čechy duše jsou skutečnější než ty skutečné. Celá „společnost našich skvělých duchů“, jak dále nazýval Max Švabinský obyvatele hřbitova, byla ovšem dosti vybraná. „Na Vyšehradě, sídle kněžny Libuše … budete se dívat na Hradčany a na chrám sv. Víta. Tmavé podzimní mraky poletí nad vaší hlavou a zima pokryje Slavín hermelínem sněhu; ale později přijde zase jaro, rozkvetou se luhy i háje v české zemi.“318 Tohle nebyly ty nejlepší časy, a jak už to se životem v těchto končinách bývá, vyžadovaly metafory a narážky. Bylo to teprve čtyři měsíce od doby, kdy německá armáda obsadila město; Muchovi bylo sedmdesát devět a patřil k prvním, koho gestapo uvěznilo a vyslýchalo, ačkoli byl brzy propuštěn. Švabinského odkaz na české „luhy a háje“, které mají vykvést znovu, vyvolal ve všech jeho posluchačích vzpomínku na lyrické tóny čtvrté věty symfonické básně Bedřicha Smetany Má vlast (dokončena 1882) „Z českých luhů a hájů“. Cyklus začíná na „Vyšehradě“ a plyne s „Vltavou“ (jejíž hlavní téma vychází z nápěvu české dětské písničky) přes zelené pastviny mýtu („Šárka“) a peřeje historie („Tábor“) k neurčitelné budoucnosti „Blaníku“, jehož rytíři – jak vypráví Alois Jirásek ve Starých pověstech českých – přijdou na pomoc vlasti v hodině, kdy to bude nejvíce zapotřebí, v čele se svatým Václavem. Šárka byla jednou z Libušiných družek a hrdinkou Dívčí války, která měla následovat po kněžnině smrti; svou krásou uvrhla do léčky vladyku Ctirada, jehož tělo pak vzbouřené ženy lámaly v kole. Jihočeské město Tábor – město je pojmenované po biblické hoře Tabor a slovo znamená tábor ve smyslu ležení či shromáždění – bylo husitskou pevností. Pověst o rytířích spících v hoře Blaníku bude později zdrojem jízlivých vtipů, které však – alespoň pro ty, kdo jsou zvyklí na méně bouřlivou moderní dobu – nebudou tak docela k popukání. V den ohlášení první pětiletky jsou rytíři zastiženi, jak cválají ku Praze. Běžte zase spát a vraťte se za pět let!
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287936
Proměny / 103
Obr. 3.2. Josef Chochol, činžovní dům, Neklanova ulice, Praha, 1913. Neznámý fotograf. Národní technické muzeum, Praha.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287936
104 \ Kapitola 3
Avšak zatímco trvala zima, Vyšehrad mohl poskytnout Muchovi útěchu dosti podobnou té, jakou nalezl Ivan Klíma před policejním ředitelstvím v Bartolomějské ulici. „‚Budete hovořiti s Bedřichem Smetanou,‘ říká mu Švabinský, ‚Antonínem Dvořákem, velikým Mikolášem Alešem, Jaroslavem Vrchlickým, Josefem Myslbekem, mladým Janem Štursou.‘“319 Smetana a Dvořák jsou pro západní milovníky vážné hudby dosti známé postavy, což o těch ostatních říci nelze. Aleš, s jehož výzdobou českých budov jsme se setkali v předchozí kapitole, byl ilustrátor a vlastenecký malíř. Vrchlický byl parnasistický básník devatenáctého století, který si jako své životní dílo předsevzal vytvořit české vzory všech žánrů poesie. Byl prvořadým terčem kritiky ze strany české moderny. Myslbek a Štursa byli sochaři – Štursa byl nesmírně talentovaný a jeho křehká Puberta (1905) a Melancholické děvče (1906) patří ke skvostům české secese. Jeho výrazně monumentálnější sousoší Práce a Humanita, vytvořená v letech 1912–1913, stojí na začátku pražského „kubistického“ Hlávkova mostu, navrženého Pavlem Janákem a ozdobeného medailony Otty Gutfreun da. Je to pouhá náhoda, záhyb noci slunečnice v tkanivu času, že sousoší navozují znepokojivý dojem předzvěsti socialistického realismu? To však nejsou jediní giganti české kultury spící na Vyšehradě. Mucha by se stejně dobře mohl stýkat i s duchem skladatele Zdeňka Fibicha; spočívají zde i básníci Julius Zeyer, Adolf Heyduk a Josef Václav Sládek; malíři Vojtěch Hynais, Antonín Chittussi, Julius Mařák a Karel Purkyně; sochaři Stanislav Sucharda a Ladislav Šaloun; architekti Josef Schulz, Josef Mocker a Antonín Wiehl; a spisovatelé Božena Němcová, Jan Neruda a Svatopluk Čech. Sám Švabinský zde měl spočinout roku 1962. Jeho umění bylo v té době žijícím anachronismem, ale tak tomu bylo podle modernistického kalendáře po většinu století – a lidé je bez ohledu na to nikdy nepřestali mít v oblibě. Ema Destinnová by Muchovi mohla poskytnout útěchu jiného druhu. Tato žena, kterou dnešní západní milovníci opery znají spíše pod jménem Emmy Destinn, byla jednou z nejlepších sopranistek své doby. Na premiéře Madame Butterfly roku 1905 v Covent Garden zpívala Cio-Cio-San jako partnerka Carusa, jenž ztvárnil Pinkertona, hrála titulní roli v Pucciniho La Fanciulla del West, kde opět zpívala společně s Carusem a pod Toscaniniho taktovkou, a to v metropolitní opeře roku 1910 – což byla první světová premiéra, která se v Metropolitní odehrála. Newyorčanům také poprvé předvedla Smetanovu Prodanou nevěstu, jež měla premiéru o rok dříve.320 Život Destinnové byl přesně tak barvitý, jak bychom mohli od bohyně čekat. „Pokouším se přepsat vaše dokonalé ovládání dechu do svých frází a jsem si jist, že když Chopin ve svých dílech předepsal rubato, měl přesně toto na mysli,“ řekl jí
Ukázka elektronické knihy