16. Dnešek nevypadá dobře. Blíží se poledne a mě právě přivázali ke staré rezavé železné židli v jakémsi skladu na okraji indického Dillí. Za stěnami z vlnitého plechu se venku rozkládá pestrobarevný slum, ale jakkoli by jeho návštěva za jiných okolností snad mohla být zajímavým zážitkem, tohle není ten případ. Jen doufám, že za chvíli sem přivedou i Natašu a že bude v pořádku. Za poslední půlrok jsme vyzkoušeli stovky různých způsobů, jak dosáhnout štěstí. Několikrát jsme se potápěli okolo korálových útesů, pozorovali divoká zvířata, relaxovali u moře na Maledivách nebo lezli po jihoamerických horách. Dali jsme na rady z chytrých knížek a soustředili se jen a jen na současný okamžik a když se nám zdálo, že to na nás nefunguje, plánovali jsme věci budoucí a těšili se na ně. Protože ale zatím na Natašu nic nefungovalo tak, jak jsme potřebovali, navštěvovali jsme stále další a další místa a zkoušeli další a další věci. Což nás naposledy přivedlo až sem, do Indie. Nataša se dočetla o desítkách tisíc dětí, které tu žijí v chudobě a bez šancí na vzdělání i na jakýkoli slušný život, a tak se rozhodla jich několik adoptovat. Teda, ne tak úplně, ale na dálku. Prostřednictvím nějaké dobročinné organizace, která se na to specializuje. Natašinou podmínkou ale bylo, že ty děti osobně navštívíme. Za prvními dvěma jsme se vypravili hned po příletu do Dillí a vypadalo to, že její plán vyšel dokonale. Dva sourozenci, šestiletá
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287927