„Ale Dana,“ zavzlykal, „Dana mi umřela, chápeš to?“ „Jo, chápu. Vím to moc dobře a věř, že je mi to moc líto,“ nadechla se a do očí se jí draly slzy. „Co ty můžeš vědět, jak mi chybí, jak se mi po ní stejská. Nic nevíš, nic. Tak se do nás neser a vypadni. Přestaň se montovat do naší rodiny a konečně se starej o sebe,“ zvyšoval hlas. „Budu, to se neboj. Hlavně ty, ty se postarej o svoji rodinu a taky sám o sebe. Přestaň chlastat a koukej se srovnat.“ „Už jsem ti jednou řek, abys vypadla. Vypadni odsud a už se tu nikdy neukazuj. Rozumíš?!“ Křičel na ni a vrávoravým krokem došel k přivřeným vratům dílny, které rázně otevřel. „Vypadni! Vypadni!“ křičel ze všech sil. „Neboj, už jdu,“ řekla klidně, přestože by mu v té chvíli nejraději plivla do obličeje. Lítost, vzdor a ponížení, to vše ji provázelo na každém kroku. Pomalu otevírala dveře do kuchyně. Visely na ní dva páry očí. „Tak co? Křičel na tebe, viď,“ spustil Tomáš. „Hm, křičel a urážel. Je napitej a cítí se nejvíc ublíženej a tak kolem sebe kope jak kobyla v posledním tažení. Vyhodil mě. Už se tu nemám ukazovat. Mrzí mě to, ale nechci, aby tady kvůli mně vzniklo nějaký dusno.“ Několikrát polkla a pokračovala: „Blaženko, zavoláme si, jo?“ objala Vyskočilovou kolem krku a políbila na obě tváře. „A ty, Tomáši,“ obrátila se, „vyndej mobil a piš si.“ Diktovala svoje telefonní číslo a cítila, jak se jí hrdlo stahuje lítostí. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287765