„Nechoďte moc daleko, děti,“ zavolala paní učitelka. „Jen tady v tomto okruhu. Pořád musíte na někoho vidět!“ Matyáš se loudavě vydal za Aničkou. Nešlo mu z hlavy, co mu včera řekla. On je přece kamarád se všemi dětmi. Tedy, kromě Tondy z áčka. Protože Tonda mu o prázdninách podrazil nohy, když s ostatními kluky hráli fotbal na plácku. Pak se ještě hádal, že to není pravda a nechtěl uznat penaltu. S Aničkou se kamarádí, co si pamatuje. Oba bydlí na sídlišti v jednom domě, Matyáš ve druhém, Anička v pátém patře. Hráli si spolu už v mateřské škole a od první třídy pak spolu seděli v lavici. Jenže loni na konci školního roku je paní učitelka rozsadila, prý si spolu pořád šeptají a smějí se a ruší při vyučování. Letos Matyáše poslala rovnou do první lavice a k němu posadila Majdu. Napřed byl kvůli tomu trochu naštvaný, protože chtěl být s Adamem. Místo toho vedle něj seděla nějaká cizí zrzavá holka. A kamarádka Anička ji už od začátku neměla ráda, i když Matyáš vlastně dodnes neví proč. Jenomže teď je všechno jinak. Majda se mu líbí. Je nějaká jiná než ostatní holky, je zvláštní, zajímavá. A taky ještě nikdy neviděl holku s takovými vlasy. Jenomže, no, Aničku zná stejně déle. A nechce, aby byla kvůli němu smutná. „Stejně se klukama kamarádí líp,“ uzavřel Matyáš své úvahy. Anička dřepěla poblíž křoví na kraji paseky. Prohrábla hromádku suchého listí a pod ní objevila úplný žaludový poklad. „Aničko,“ zavolal na ni Matyáš, „pomůžu ti sbírat, jo? Já jsem měl takový sáček od svačiny, on se mi úplně roztrhal,“ a klekl si do listí vedle ní.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287717