Nemohl jsem se dočkat, až se večer sejdeme a seznámím je se změnou plánu. Očekával jsem nadšené přijetí. „Do Černé hory nejedu. Ondra mi tam málem umřel. Domů nás dovezla sanitka. Tam mě už nikdo nedostane,“ zchladila mě hned na začátku Jitka. „Tak můžeme letět někam do Řecka. Jen v tomto termínu musíme letět z Prahy, je to o pár stovek dražší a bude to větší honička,“ nabídl jsem další možnost. „Já jsem pro letadlo a hlasuji pro Černou Horu. Tam jsem ještě nebyl,“ zapojil se Tom. „Co ty!“ Uhodil jsem na Ondru. „Já bych byl taky pro letadlo, ale tam, kde jsem málem umřel, bych už nechtěl,“ přidal Ondra svůj názor. „Ty si to pamatuješ, že se bojíš?“ zeptal jsem se Jitčina syna. „Nepamatuji, ale mamka mi o tom mockrát povídala,“ odpověděl mně Ondra. Má od matky spoustu bloků tam, kde by nemusely být, naopak občas absentují, kde jsou žádoucí. „Tomovi byly dva roky, když se mu stalo něco podobného doma. Na vánoce. Taky jsme se báli, že nám umře. To se může přihodit kdekoliv. Nevytáhnete paty z domu a stejně to nepomůže, pokud se má něco stát,“ snažil jsem se rozptýlit obavy. „Já se létat bojím, mě do letadla nikdo nedostane,“ oponovala přítelkyně dalším argumentem. „Jestli chcete letět, zůstaneme s Ondrou doma.“ Připomněla mi svou argumentací předchozí přítelkyni, která v těchto dnech opět o sobě dávala vědět. V duchu jsem Jitce nadával: Neser mě miláčku nebo zavolám Renatě, ať je příští pátek o půlnoci nachystaná a ta pojede i kdyby se kvůli tomu měla nechat z práce vyhodit. „Na dovolenou pojedeme všichni spolu. Do Irska jsi letěla,“ divil jsem se nahlas její poslední námitce.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287692