IVAN ČERNÝ
„Zpět, camaradas!“ Přikrčení vojáci se vraceli ke svým zákopům. Byli umazaní a roztrhaní, ve tvářích jim zasychala krev. Až na La Barbů a Rumuna byli všichni. Řadili se udýchaní ke kbelíkům s vodou, přes utržené rány se usmívali. Alfonso už běhal od jednoho ke druhému s jodovou tinkturou a bijonem vína. Opakoval stejná slova nadšení pochvaly: „To byl kousek, chlapci! O tom budou psát všechny frontové noviny!“ „A třebas i v nějakém románu,“ zasnil se Petřík. „Nadarmo tady přece nebyli nejrůznější spisovatelé, jako třeba Rus Erenburg, nebo ten slavnej Amerikán Hemingway.“ „A od vás ten brácha toho šéfdoktora z český nemocnice, žurnalista Egon Erwin Kisch,“ přikývl Waldek, pro kterého to nebyla neznámá jména. „Prý si říká Pragergermán…“ Cítili se náramně spokojeně, měli pocit, že vyhráli důležitý zápas. Alfonso pokašlával a připomínal, že to sice byla frajeřina, ale docela nezodpovědný kousek. Co kdyby fašisti nedodrželi dohodu o měření sil beze zbraní, tak z toho mohl být masakr. Vojáky ale zajímalo jediné, a to byl stav nepřítele. Bartel plival krev z roztržených rtů, namočeným hadrem konejšil natlučené oko a radoval se: „Tam má teď lapiduch náramný fofr!“ *** 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287687
OBLÍBENEC SMRTI
Nervy vybičované k prasknutí se pozvolna uklidňovaly. Vojáci ale i tak hovořili jeden přes druhého. O překot si sdělovali zážitky i průběh té neobvyklé bitvy. „Že jsme do nich ale vlítli!“ mnul si Walek opuchlé ucho. Na rozdíl od ostatních ale vypadal naprosto klidný, klidnější než druzí. Jako by jeho svaly i duch byly z nejlepší ocele, jakou mohly jeho rodné düsseldorfské vysoké pece vytavit. Síla se mu vracela každým nadechnutím. Už podával loknout ze své polní láhve Pepému, který ještě pořád lapal po dechu. Francouz byl zrudlý v obličeji, ohnutý v pase. Pomalu se narovnával, i přes hučení v uších slyšel Waldeka opakovat: „Spláchni to!“ Interbrigadista přikývl, nabral do úst velký doušek a zakloktal nabízenou kořalkou. Pak ji vyplivl i s několika zuby. „Díky, to jsem zlovna poceboval,“ zašišlal po ztrátě obou řezáků. „To byl skvělý výpad, compañeros,“ oceňoval vojáky kapitán. „Já myslel, že se zastavíte až v Granadě!“ Petřík se opatrně uvelebil za masivním keřem pichlavých kaktusů, ze kterých místní rádi dělali ohrady pro dobytek nebo značili hranice pozemků. Opíral se zády o nízkou suchozeď z placáků a sykal bolestí. Starost mu dělal kotník pravé nohy, který rychle natékal. Při bitce si ji zaklínil mezi ostré kameny, měl odřenou holeň téměř až po koleno. Ležel na zádech, prsty opatrně mnul kotník a utěšoval se, že si nic nezlomil. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287687
IVAN ČERNÝ
„Hergot, ani nevím, jak jsem se dostal zpět,“ oznamoval svému okolí. Vůbec nemohl pochopit, jak se v tomhle stavu mohl vrátit na pozice. Ke všemu měl nateklý ret, pravé oko se mu zavíralo. „Zítra budu mít moncla jako Brno,“ usmál se sám pro sebe. Rozbité klouby obou pěstí otřel o nohavici a pak olízl, vrtěl hlavou: „Pánové, já mám pocit, jako bych celou noc házel lopatou!“ „Budeš se divit, ale ta šichta trvala jen tři minuty a něco,“ zastavoval Tlampač ještě se točící desku. Šumot jehly ve slepé drážce byl přehlušen voláním o pomoc. „Kluci, sakra, přece nás tady nenecháte!“ Rumun a La Barbů leželi pár desítek metrů vedle sebe kryti zídkou z kamenů, jak ji tam vystavěli vesničané při odstraňování kamení z úhoru, který se odjakživa alespoň trošku snažili obdělávat. Vousáč měl prostřelené stehno, druhý přišel o vědomí ránou maurského klacku, což mu nejspíše zachránilo život, neboť ten chlap s dýkou v zubech byl připraven ho ve jménu Alláha podříznout. „Potřebuju dva dobrovolníky,“ organizoval záchranu kamarádů kapitán Alfonso. „A střelci ke kulometům, budete je jistit!“ Za pár minut bylo po všem, pár výstražných dávek donutilo nepřítele sklonit hlavy a skrýt se v zákopech. 100 Ukázka elektronické knihy