IVAN ČERNÝ
„Zpět, camaradas!“ Přikrčení vojáci se vraceli ke svým zákopům. Byli umazaní a roztrhaní, ve tvářích jim zasychala krev. Až na La Barbů a Rumuna byli všichni. Řadili se udýchaní ke kbelíkům s vodou, přes utržené rány se usmívali. Alfonso už běhal od jednoho ke druhému s jodovou tinkturou a bijonem vína. Opakoval stejná slova nadšení pochvaly: „To byl kousek, chlapci! O tom budou psát všechny frontové noviny!“ „A třebas i v nějakém románu,“ zasnil se Petřík. „Nadarmo tady přece nebyli nejrůznější spisovatelé, jako třeba Rus Erenburg, nebo ten slavnej Amerikán Hemingway.“ „A od vás ten brácha toho šéfdoktora z český nemocnice, žurnalista Egon Erwin Kisch,“ přikývl Waldek, pro kterého to nebyla neznámá jména. „Prý si říká Pragergermán…“ Cítili se náramně spokojeně, měli pocit, že vyhráli důležitý zápas. Alfonso pokašlával a připomínal, že to sice byla frajeřina, ale docela nezodpovědný kousek. Co kdyby fašisti nedodrželi dohodu o měření sil beze zbraní, tak z toho mohl být masakr. Vojáky ale zajímalo jediné, a to byl stav nepřítele. Bartel plival krev z roztržených rtů, namočeným hadrem konejšil natlučené oko a radoval se: „Tam má teď lapiduch náramný fofr!“ *** 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287687