ZKUŠENOST A STRUKTURA Johna Deweyho a Jana Mukařovského cesta k estetické teorii Ondřej Dadejík
Je pozoruhodné, nakolik oblíbeným se stal výrok Heinricha Wölfflina, podle něhož, „ne vše je možné kdykoli“, jímž uzavíral v roce 1922 krátkou předmluvu k šestému vydání svých Principů dějin umění. Velký historik umění vyslovil tuto myšlenku v kontextu svých úvah o zákonitostech vývoje uměleckých stylů, nicméně skutečnost, že jsou tato slova zmiňována v souvislostech mnohem širších, se s významem řečeného nemíjí: „Dokonce i ten nejoriginálnější talent“, píše totiž doslova Wölfflin, „se nemůže rozvinout za určité hranice dané datem svého narození. Ne vše je možné vždy a určité myšlenky lze myslet pouze v určitých fázích vývoje“ (Wölfflin 1950, s. ix). Připomínám tuto slavnou tezi, abych nastínil vztah (či vztahové pole), v jehož rámci se pokusím v několika vybraných aspektech srovnat filosofii umění amerického filosofa, jednoho ze zakladatelů filosofického pragmatismu, Johna Deweyho a českého strukturalisty, jednoho ze zakladatelů tzv. Pražské školy, Jana Mukařovského. Estetické teorie obou myslitelů totiž vykazují nápadné překryvy a podobné vhledy, těžko však uvažovat v obou případech o zásadnějším přímém, či jen zprostředkovaném ovlivnění. Wölfflinova teze však znamená nejen to, že ne všechno je kdykoli možné, ale také to, že někdy je právě možné pouze něco, respektive že v určitou dobu je imaginativní prostor pro možná řešení vždy nějakým způsobem omezen. Právě vždy přítomná omezenost imaginativní atmosféry, v níž lze usilovat o řešení výzev daných společenským kontextem, může vysvětlit nápadnou shodu dvou či více inovativních pojetí, aniž bychom museli konstruovat pramálo pravděpodobné řetězce nepřímých příčinných souvislostí a vlivů. Stanley Cavell v šedesátých letech minulého století k Wölfflinově tezi dodává, že platí stejně pro každého člověka i pro každou filosofii. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287509