98
L .
A .
L A R K I N
·
Ž Í Z E Ň
malý obchod – nějakých pět set milionů –, ale firma měla přinejmenším dvojnásobnou cenu vzhledem k příležitostem, jaké mu vlastnictvím Hung Security vzniknou. A pro Roberta to bylo ještě i jiné vítězství. Život je o počítání skóre, udržení přední pozice. I v téhle žumpě je dosud králem. Robert vypnul iPod, vysedl a sundal helmu a kuklu. Počkal, až k němu doběhnou kapitán Wei a ten voják, který nedokázal zabít toho, co přežil. Záměrně zaparkoval v dostatečné vzdálenosti, aby neviděl na ohořelá těla. „Kolik jich máme?“ zeptal se. „Včetně MacNamary a Coxe pět, pane,“ řekl Wei. „Takže ještě žijí tři a jeden tady zjevně byl a zachraňoval, co se dá,“ usoudil Robert a záměrně pomalými pohyby si zapálil cigaretu. „Ano, pane,“ odpověděl Wei, hlavu skloněnou. Robert potáhl z cigarety a několikrát rychle za sebou vydechl, čímž vytvořil kouřové kroužky. Zbytek vyfoukl nosem do Weiova obličeje. „Identifikujte osobu, která se vrátila.“ „Domníváme se, že to byl Searle. Vysoký muž. Grigg je menší a oblejší. A pak ještě utekla jedna žena.“ Robert přikývl, soustředěný na kouření. Vítr k němu přivanul pach spáleného masa a benzínu. Doufal, že cigareta ten zápach z jeho nosu zčásti vyžene, ale kdepak. „Ano. Čekal jsem, že to udělá Searle. Ale kde jsou ostatní?“ Chvíli o otázce uvažoval, pohled stočený k zemi. Když znovu vzhlédl, oba vojáci si ho prohlíželi. Okamžitě sklopili zrak. „Co sebral?“ zeptal se Robert příkře. „Těžko říct, pane…“ „Jídlo, léky? Co?“ Docházela mu trpělivost. „Zjišťujeme to, pane. Chcete provést kontrolu sám?“ Robert si celý život chránil záda a poznal, o co kapitánovi jde. Přistoupil k němu, až ho od Weiova obličeje dělilo jen pár centimetrů. „Máte mě za změkčilého městského kluka, že ano?“ Wei, zvyklý na neúprosnou brutalitu velitelů jako Robertův otec, ho možná po prvních vraždách slyšel zvracet.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287487
99
L .
A .
L A R K I N
·
Ž Í Z E Ň
Wei necouvl. „Ne, pane.“ „Pojďte za mnou,“ řekl Robert. Sluneční brýle Dolce & Gabbana maskovaly jeho nervozitu, ale musel dokázat, že to zvládne. Když je vedl po schodech k vnější plošině, vzpomněl si, že jeho lidé poničili generátory a zablokovali dveře. „Ukažte,“ nařídil a Wei ho odvedl k zuhelnatělým pozůstatkům Craiga. Robertovi stoupla do krku žluč, ale spolkl ji. Přivolal vojáka, který nechal Searlea uprchnout. „Klekni,“ rozkázal mu. Voják zlomek vteřiny váhal a pak poslechl. „Proč jsi nezabil Searlea, jak zněl rozkaz?“ „Snažil jsem se, pane, ale byl příliš rychlý. Když jsem přijel, už odjížděl.“ „Jel jsi za ním?“ Robert obcházel Craigovo tělo. „Ano, pane, ale přejel sněhový most a potom ho zničil. Nedostal jsem se na druhou stranu. Než jsem zjistil, jak to místo objet, byl pryč.“ „Sledoval jsi jeho stopy?“ „Tak daleko, jak to šlo. Jel místy plnými trhlin. Bylo příliš nebezpečné vjet tam bez řádného vybavení, tak jsem vysílačkou přivolal posily. Pane.“ „Lžeš!“ vykřikl Robert. „Jsi hnusný zbabělec.“ Zatlačil na vojákovu hlavu, až se nosem dotkl Craigovy zčernalé, páchnoucí mrtvoly. Voják zaječel a vzepřel se. „Měl bych tě zastřelit jako psa,“ vyštěkl Robert. „Je mi z tebe nanic.“ Uvolnil sevření a napřímil se. Potěšilo ho vidět, jak se po Weiově tváři mihl úlek. Voják jeho očekávání příště splní. Když se Robert jako dítě v posteli počurával, otec používal stejnou metodu. Matka ho utěšovala, ale otec mu tam znechuceně strkal hlavu. Strach z otcova týrání nakonec převážil hrůzu ze tmy a s počuráváním byl konec. „Ukažte mi ostatní,“ nařídil Robert. Možná si už zvykal na pach smrti, protože se mu přestal zvedat žaludek. Wei mu ukázal Sue ležící u výtahu. Robert si neodpustil žertík o tom, že je z ní hezký špíz, ale nikdo se tomu nezasmál.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287487
100
L .
A .
L A R K I N
·
Ž Í Z E Ň
Dorazili do kuchyně. Při pohledu na zohavenou Blueovu mrtvolu Robertova přetvářka málem vzala zasvé. Musel se odvrátit. „Searle vzal jídlo a potřeby k vaření,“ řekl Wei. Ukázal na čerstvé stopy v popílku, které vedly k mrazáku s odklopeným víkem. Několik kroužků na policích ve spíži prozrazovalo, že odtud zmizely potravinové konzervy. „Co ještě chybí?“ vyštěkl Robert. „Léky a zdravotnické pomůcky, možná oblečení a taky byl v komunikační místnosti, pane.“ Robert prudce otočil hlavu. „A?“ „Všechno zařízení bylo zničeno, pane. Nezůstalo nic.“ Robert přikývl. „Kterým směrem jel?“ „K zálivu.“ „Proč zrovna tam?“ „To se dovíme velmi brzy, pane.“ Robert otráveně kopl do Blueova těla. Mrtvola se skácela stranou a střeva, z velké části zmrzlá, putovala s ní jako nějaká morbidní socha. Kapitán Wei udělal instinktivně krok vpřed. „Něco vám vadí, kapitáne?“ zeptal se Robert. „Rád bych… se choval uctivě k těm, kdo padli v boji, pane.“ Robert zvrátil hlavu dozadu a zachechtal se. „Takový staromódní nesmysl.“ Wei na něj vzpurně hleděl, v očích zlost. „Generál Zhao trvá na tom, abychom měli k mrtvým úctu, i když jsou to naši nepřátelé. Je to věc cti.“ „Na čest bude čas, až zvítězíme. Do té doby na ničem jiném nezáleží. Dovolte, abych vám připomněl, že Hung Security je můj majetek a to znamená, že dokud jste tady, vlastním i vás. Pamatujte na to.“ Wei sklopil zrak. „Ano, pane.“ „Tak do práce! Hněte sebou!“ Wei se rozběhl pryč spíš jako vyděšený králík než ostřílený voják, jímž byl.
Ukázka elektronické knihy