nosti, a měla pocit, že Spojené státy musejí učinit nějaké významné veřejné gesto podpory vůči těm, kdo se obávají kapitulace, a to v první řadě berlínskému primátorovi Willymu Brandtovi. Jeho korespondence s Kennedym byla přímočará, věcná a měla vzbudit ohlas, až se dopisy dostanou do rukou novinářům. Vyprovokovaný Kennedy k úlevě města nařídil svému viceprezidentovi Lyndonu B. Johnsonovi, ať doprovází hrdinu berlínského vzdušného mostu z roku 1948 – generála Lucia D. Claye – při příjezdu 1. operační skupiny Armády Spojených států.64 Johnson navzdory počátečním pochybnostem vycítil politickou příležitost a zakrátko už hrál roli hrdinného dobyvatele. Oba muži podnikli mediálně sledované berlínské turné před obdivnými zraky ukonejšené veřejnosti a na závěr přivítali 1500 amerických vojáků, kteří konečně dorazili po náročné čtyřdenní túře obnášející 175 kilometrů. Město je oslavovalo jako 7. kavalerii a vojáci procházející centrem města salutovali přihlížejícímu Johnsonovi. Kreml se k těmto událostem nevyjádřil, ale Kennedy už si chystal půdu pro další překvapení. Západní Berlín opět jásal nad návratem generála Claye, tentokrát však jako stálého obyvatele města v roli zvláštního prezidentského vyslance. Nikdo nevěděl lépe než on, jak důležitý je svobodný Berlín pro celkovou spojeneckou strategii v Evropě teď, kdy se studená válka začíná rozhořívat. Clay měl k Berlíňanům téměř otcovský vztah a skutečnost, že jim přišel na pomoc, dodala obyvatelům města přesně takovou jistotou, jakou Bílý dům potřeboval. Jeho moc měla nyní podléhat jistým omezením, jelikož v Berlíně zastupoval Kennedyho a zodpovídal se přímo jemu, ale neměl žádnou oficiální funkci na vrchním velitelství americké armády v Evropě ani v NATO. Po příjezdu z něj čišela zřetelná aura rozhodnosti, když prohlásil, že jeho úkolem je „prokázat sílu a odhodlání Spojených států“ při vynucování usnesení 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287480