„Co to mělo znamenat?“ ozvala se Nina. Konečně. „Nic,“ vyprskl Gabo. „To neřeš.“ „Co to bylo?“ „Hlavně to neřeš!“ „Kam jedeme? Co uděláme?“ Tentokrát ji neokřikl. Místo toho se podíval na mě. Najednou jsem byl velitel. Asi proto, že jsem držel volant. Neměl jsem šajn, co uděláme. Ani kam jet nebo nejet. Vyhnul jsem se úseku, kde by na nás číhala, ale to bylo všechno. Víc ať ode mě nikdo nečeká. Měl jsem v hlavě jako vymeteno, ještě pořád jsem se nevzpamatoval. Nerozuměl jsem tomu, nejsem superman. „Do Mikuláše?“ tipla si Nina. Pokrčil jsem rameny. Možná ano, možná ne. Nedokázal jsem to vysvětlit, ale nejraději bych co nejrychleji zmizel od přehrady a vodní plochy. Jak nejdál to jenom půjde. Možná proto, že byla tak zčeřená. Krutě odrážela sílu zuřícího větru. „Dívali jste se na předpověď. Dokdy má takhle foukat?“ zeptal jsem se. Gabo se zachmuřil. „Co?“ „Když jste mi volali… Říkali jste, že podle předpovědi má odpoledne foukat. Dokdy?“ „Hlásili, že začne foukat odpoledne.“ „To vidím. Ale dokdy?“ „Celou noc a zítra přes den,“ řekla Nina. „Paráda.“ „Myslíš si, že to skončí, když přestane foukat?“ „Ty jsi přece mluvila o větrnici a halném větru. Pokud to spolu souvisí –“ „Zahni,“ skočil mi do řeči Gabo. „Za Sielnicí zahni doleva.“ „Cože? Proč?“ „Pokud nám hrabe z toho větru, musíme se z něj dostat. Zajeď mezi hory, tam až tak silně nefouká.“ „Jasně,“ přikývl jsem. „Tady u břehu jsme bez šance.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287474
Issuu converts static files into: and more. Sign up and create your flipbook.