by se zas tolik nedivil. I jemu představa Stříbrné Rady upírající na něj oči, a především průzračné pohledy Sittů, naháněla husí kůži. Isarell na něj otočila hlavu. Služebné jí vlasy vyčesaly nahoru a zapletly tak umělecky, jako by upravovaly malou princeznu. Stínová dívka teď ani trochu nevypadala jako dítě lesa, uvyklé na špínu, hlad a krev, ale jako dcera předních šlechticů. Služebné se uklonily a odešly. Bastien s Isarell osaměli. „Jedlas dneska vůbec něco?“ prohodil Bastien a sedl si na postel. Isarell neodpověděla a přešla k oknu. „Je tady,“ řekla pak potichounku. „Kdo je tady?“ otázal se Bastien, vděčný za jakékoli slovo. „Doaréh,“ zašeptala Isarell netrpělivě s pohledem upřeným za hradby Archu. „Někde tady je. Blízko. Musím ho najít. A odejít s ním.“ Bastien vyskočil na nohy. „Isarell, to nejde! Všichni tě hlídají! Musíš počkat na soud Rady! Možná je ten tvůj doaréh jedním z nich, teď nemůžeš nikam odejít.“ „Neodejdu dřív, než ho najdu.“ Bastien znova pomalu dosedl na pelest. „Samozřejmě že ne. Ale co když tě ten tvůj doaréh odmítne?“ „Bastiene, já jsem niliath, zbraň a doaréh je ruka, která zbraní vládne. Jen on mě může učit. Bez něj nesmím dál.“ „Co to znamená, nejít dál, Isarell?“ Dítě na něj upřelo velké, mořsky zelené oči. A Bastien pochopil. *** 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287448