Romanovi tentokrát koutek nevyletěl: „Budu na vysílačce.“ „Buď připravený! Kdyby mi utek, musíš ho dostat ty.“ Roman přikývl. Kapitán Mráček zvedl zbraň a vešel do domu. Šlo o třípatrový, měšťanský činžák bez výtahu. Petr si až teď uvědomil absurdnost situace. Vždyť vůbec neví, do kterého bytu Haken mířil. Ve druhém patře potkal starší paní s šátkem kolem hlavy, jak vytírá schody. Ukázal jí odznak a naznačil, aby byla potichu. Pak se tiše zeptal, jak je tu dlouho. „Tak půl hodiny,“ odpověděla a zděšeným výrazem hypnotizovala policejní placku. „Neprošel tady nějaký chlap? Vysoký, hubený, oholený? Tak před minutou.“ „Ne, nikdo tady nešel,“ řekla paní a Petr se okamžitě vrátil o patro níž. Musí být v prvním, ale kde? Na patře byly dva byty. Na dveřích vpravo bylo na jmenovce velkým tiskacím písmem Dvořáčkovi, naproti bylo pouze jednostranné kukátko. Jméno žádné. Petr se na střídačku lepil k jedněm a hned zase ke druhým dveřím ve snaze zaslechnout cokoli, co by mu ulehčilo rozhodování. Ani z jednoho bytu se nic neozývalo. Rozhodl se to risknout. Zaklepal na dveře s nápisem Dvořáčkovi. Chvíli se nic nedělo. Celý dům byl ponořený v tichu a on si s hrůzou představoval, jak se teď rozrazí dveře a objeví se v nich stokilový gauner, který by pro gram bílého prášku neváhal vyříznout mu z těla kterýkoli orgán klidně i pilníkem na nehty. Jenže když se dveře otevřely, spatřil asi sedmiletého chlapce s rozcuchanými zrzavými vlasy. V ústech mu svítila stříbrná rovnátka. „Ahoj, chlapečku,“ řekl operativec s úlevou. „Máš doma maminku?“ Chlapeček přikývl: „Maminka smaží.“ Kapitán Mráček se napřímil a pomalu se otočil ke druhým dveřím. Tady to je! „Vy jste pošťák?“ zeptal se kluk. Mráček se usmál: „Jo, uhádls. Jsem pošťák.“ „A kde máte brašnu?“ „Chlapečku, kdo bydlí v tomhle bytě?“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287392