Romanovi tentokrát koutek nevyletěl: „Budu na vysílačce.“ „Buď připravený! Kdyby mi utek, musíš ho dostat ty.“ Roman přikývl. Kapitán Mráček zvedl zbraň a vešel do domu. Šlo o třípatrový, měšťanský činžák bez výtahu. Petr si až teď uvědomil absurdnost situace. Vždyť vůbec neví, do kterého bytu Haken mířil. Ve druhém patře potkal starší paní s šátkem kolem hlavy, jak vytírá schody. Ukázal jí odznak a naznačil, aby byla potichu. Pak se tiše zeptal, jak je tu dlouho. „Tak půl hodiny,“ odpověděla a zděšeným výrazem hypnotizovala policejní placku. „Neprošel tady nějaký chlap? Vysoký, hubený, oholený? Tak před minutou.“ „Ne, nikdo tady nešel,“ řekla paní a Petr se okamžitě vrátil o patro níž. Musí být v prvním, ale kde? Na patře byly dva byty. Na dveřích vpravo bylo na jmenovce velkým tiskacím písmem Dvořáčkovi, naproti bylo pouze jednostranné kukátko. Jméno žádné. Petr se na střídačku lepil k jedněm a hned zase ke druhým dveřím ve snaze zaslechnout cokoli, co by mu ulehčilo rozhodování. Ani z jednoho bytu se nic neozývalo. Rozhodl se to risknout. Zaklepal na dveře s nápisem Dvořáčkovi. Chvíli se nic nedělo. Celý dům byl ponořený v tichu a on si s hrůzou představoval, jak se teď rozrazí dveře a objeví se v nich stokilový gauner, který by pro gram bílého prášku neváhal vyříznout mu z těla kterýkoli orgán klidně i pilníkem na nehty. Jenže když se dveře otevřely, spatřil asi sedmiletého chlapce s rozcuchanými zrzavými vlasy. V ústech mu svítila stříbrná rovnátka. „Ahoj, chlapečku,“ řekl operativec s úlevou. „Máš doma maminku?“ Chlapeček přikývl: „Maminka smaží.“ Kapitán Mráček se napřímil a pomalu se otočil ke druhým dveřím. Tady to je! „Vy jste pošťák?“ zeptal se kluk. Mráček se usmál: „Jo, uhádls. Jsem pošťák.“ „A kde máte brašnu?“ „Chlapečku, kdo bydlí v tomhle bytě?“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287392
„Jedna paní,“ řekl a neusmíval se. „Je hodná ta paní?“ „Maminka říkala, že se s ní nemám bavit, že je hodně nemocná. Prý se jí nemám ani dívat do očí.“ Policista přikývl. Sevřel služební zbraň za pasem. „Tak já už půjdu, pane pošťák,“ řekl chlapec, když neznámý v chodbě dlouho mlčel. „Vyřiď mamince, že jí přeju dobrou chuť.“ „Děkujeme. A až půjdete za tou paní, rozveselte ji trochu, ať není furt tak smutná,“ řekl a pomalu za sebou zavřel. Petr Mráček nalepil ucho na dveře druhého bytu. Po chvíli rozeznal z ticha hlasy. Ženský hlas se hádal s mužským. Najednou ten ženský něco mocně zakřičel. Potom dlouho mluvil jenom muž. Nejdřív rozzlobeně, ale postupně se do jeho hlasu vkrádal strach. Zároveň byl čím dál hlasitější a ozýval se blíž a blíž, muž se musel přibližovat k hlavním dveřím, až najednou něco dvakrát prosebně zakřičel. A pak se to stalo. Domem ve Veleslavínově ulici otřásly dva výstřely. Poté už bylo ticho. Roman Nitka seděl ve služebním voze, když se z vysílačky ozval Petrův hlas: „Průser! Někdo tam střílel. Jdu dovnitř, zavolej zatím posily a sanitku.“ „Si děláš srandu?“ vyjekl Roman. „Jaké jdu dovnitř? Chceš se nechat odprásknout? Tohle je práce pro zásahovku, ne pro jednoho chlapa!“ „Podívej, jestli to Haken dostal a exne, tak jsme v prdeli. Musíme zjistit, kdo je jeho dodavatel, a nikdo jiný než on nám to neřekne. Musím zneškodnit toho střelce, i kdyby existovala jenom malá šance, že Haken žije.“ „Sakra, vraha můžem dostat na DNA. Kvůli tomu si nemusíš nechat odstřelit koule. Vletíš do toho bytu a koupíš jednu, než vůbec zamíříš. Nech to zásahovce, tohle nestojí za to, Petře!“ Chvíli bylo ticho. Roman slyšel, jak kapitán Mráček mocně oddechuje. Po několika nekonečných vteřinách se ozvalo: „Jdu tam. Zůstaň v autě a všechno to obvolej.“ „No to ani náhodou, vole, jdu za tebou!“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287392
„To ať tě ani nenapadne! Zůstaneš v autě, zavoláš posily, potom šéfovi, ale jako první sanitku, vole, sanitku!“ Petr ukončil hovor. Romanovi na pažích vyskočila husí kůže. Napadlo ho, že to bylo naposledy, co slyšel kolegův hlas. Petr si netroufl dveře vyrazit. Kdyby se to jeho hubenému tělu přece jen podařilo, mohl vpadnout střelci přímo do rány. Odepjal si pásek a hrot přezky vložil do klíčové dírky. Už dávno tohle nedělal a ruce se mu třásly, přesto po několika neúspěšných pokusech zámek cvakl a dveře se lehce pootevřely. Okamžitě ho praštil do nosu tupý smrad zatuchliny. „Policie! Odhoďte zbraně a vyjděte z bytu s rukama za hlavou!“ zavolal, ale odpovědí mu bylo jen vlhké mlčení plesnivých stěn. Chtěl dveře otevřít o něco víc, aby se jimi mohl protáhnout, ale něco mu v tom bránilo. Opatrně nakoukl a zjistil, že je to hlava Tadeáše Hakena. Dealer ležel v předsíni na zádech, paže roztažené. Jeho košile už nasákla krví. Petr věděl, že musí zkontrolovat životní funkce. Znamenalo to sklonit se k tělu a ztratit krytí. Předsíň byla prázdná. Hned po levé straně byl kotel a vedle něj dveře. Vletěl do nich a ocitl se v koupelně. Vana byla plná špíny a mokrých vlasů. U rezavého umyvadla chyběly jakékoli hygienické potřeby. Stále nikoho neviděl ani neslyšel. „Policie! Podruhé vás vyzývám, odhoďte zbraň a vyjděte z bytu s rukama za hlavou!“ Z úst Tadeáše Hakena vyšlo zoufalé zachrčení. Byl naživu. Vrátíš se k němu později, říkal si Petr v duchu. Nejdřív musíš zajistit prostor. Plížil se podél stěny. Omítka na mnoha místech praskala. Byla z ní cítit vlhkost. Vzduch byl těžký. Drtil pistoli v horkých dlaních. Každý krok byl, jako by měl šlápnout do vosího hnízda. Pravý rukáv měl umazaný od stěny. Tiskl se k ní jako k tlustému kmeni stromu za bouřky. Z koberce v předsíni páchly vsáklé zvratky. V bytě bylo šero. Většina oken musela být zatemněná. Najednou uslyšel z vedlejšího pokoje kroky. „Polic…“ chtěl vykřiknout, ale už to nestihl.
99 Ukázka elektronické knihy