To be Jak propast nezměrná je lidská bolest! Kdo kdy zahlédl její dno ponuré? Nastavte uši do té temné jámy dávno minulých časů… Dovnitř padá slza věčnosti! K těm bezbranným ústům, jimiž už dávno zahýbal náš život, jen přistupte zvědaví… Zasténání ozve se rozechvěle z bílých kostí! Život je bolest. A je taky temný, ale život je dokonce i v hrobce, kde rozpouští se oddělená hmota; ovšem věčný duch, substance člověka trpí pořád dál. Marně by sebevrah šermoval kolem sebe nožem, totiž zabít se je na nic! Změní se způsob, nezničitelná bytost pokračuje! V tobě, bolesti, v tobě přebýváme. Je nejvyšším cílem z cílů nejvyšších ztratit se v nicotě a zničit sebe, spát zcela bez snů…! Život pokračuje i za ledovými okraji hrobky! Smrt není! Marně ji nahlas voláte, duše bez naděje! Nás neúprosně na jiný svět vede soužených duší poskytovatelka! Oddechu není! 97
antologie ES bookF.indd 97
08.10.18 11:03
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287317
Queremos reposar un solo instante Y una voz en la sombra dice: ¡Anda! Sí: ¡La vida es mal! Pero la vida No concluye jamás. El dios que crea, Es un esclavo de otro dios terrible Que se llama el Dolor. Y no se harta El inmortal Saturno! ¡Y el espacio, El vivero de soles, lo infinito, Son la cárcel inmensa, sin salida, De almas que sufren y morir no pueden! ¡Oh, Saturno inflexible, al fin acaba, Devora lo creado y rumia luego, Ya que inmortales somos, nuestras vidas! Somos tuyos, Dolor, tuyos por siempre! Mas perdona a los seres que no existen Sino en tu mente que estimula el hambre… ¡Perdón, oh Dios, perdón para la nada! Sáciate ya. ¡Que la matriz eterna, Engendradora del linaje humano, Se torne estéril… que la vida pare… ¡Y ruede el mundo cual planeta muerto Por los mares sin olas del vacío! 1886
98
antologie ES bookF.indd 98
08.10.18 11:03
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287317
Jen chviličku si chceme odpočinout a hlas někde ve stínu pronese: Jdi! Ano: život je zlo! Ale ten život nikdy se neuzavře. Bůh, jenž tvoří, slouží jinému, hroznému bohovi, jenž jmenuje se Bolest. Nesmrtelný Saturn se nikdy nenabaží. Vesmír, líheň sluncí a všeho nekonečna, je obrovským vězením bez východu, kde trpící duše nemohou zemřít! Saturne neúprosný, už to skonči, zhltni vše stvořené, sežvýkej potom naše životy, vždyť jsme nesmrtelní! Jsme tvoji, Bolesti, tvoji už navždy! Odpusť však těm, kdo existují jenom ve tvé mysli, která hlad podněcuje… Jen odpusť, Bože, jen odpusť to všechno! Tak už se nasyť. Kéž děloha věčná, z níž vzešlo celé lidské pokolení, neplodnou se stane… ať život skončí... Ať točí se svět jak planeta mrtvá po mořích bez slzavých vln prázdnoty. 1886
99
antologie ES bookF.indd 99
08.10.18 11:03
Ukázka elektronické knihy