náramky a tmavě modré sáčko s rukávy vykasanými k loktům. Kouknul se zrovna na hodinky, a když oči obrátil rovně, uviděl před sebou moji postavu. Pozdravili jsme se, promnul si ruce. „Kam
půjdeme?
Máš
tady
něco
oblíbeného?
Kam
bys
chtěla?“ zahrnul mě trochu nervózně dotazy. „Mám docela hlad, co ty?“ zeptala jsem se. Přikývl, že má šílený hlad. Tak jsem ho vzala do své oblíbené restaurace, která byla v jedné z těch malých uliček v centru. Nebylo to tam nijak drahý, velmi útulný, takové to příjemně tlumené světlo, a co je hlavní, výborně tam vařili. Naštěstí tam měli volno, no jo, byla vlastně středa. Číšník nám donesl nabídku jídel a vinný list. Já měla šílenou chuť na kuřecí křidýlka, jenže mi bylo blbý si je dát, byla bych celá umaštěná a tak. No a co, nebudu se přece omezovat, a tak jsem si je přece jen objednala. On si dal steak. Než bylo hotové jídlo, donesli nám víno, které vybral Vilém. Hm, měl dobrý vkus, bylo skvělé. Tak jsme na sebe chvíli blbě čuměli a on spustil: „Rebeko, moc se omlouvám, že jsem tak zmizel. Nemohl jsem celou dobu dostat z hlavy ten náš tanec. A vůbec tebe.“ Dala jsem mu za pravdu. Pak začal vysvětlovat: „Měl jsem další složitý případ, který byl dost tajný a musel jsem kvůli tomu zmizet přede všemi, nejen před tebou. To k mojí současné práci, bohužel, patří. Nejhorší na tom vždy je, že to opravdu nemohu ani nikomu říct. Většinou mě to tak ale netrápilo, než jsem poznal tebe.“ Aha, no, trochu se mi ulevilo. Třeba mluví pravdu. Nedalo mi to však a musela jsem se ptát dál. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287291
„Ano, to se dá pochopit, že to k tvojí práci patří a lidi jako já se s tím těžko sžívají, když prostě nevědí, co se děje. Mohu se zeptat, cos dělal na té naší akci? Popravdě, byla jsem hrozně v šoku, když jsem tě tam uviděla. Přišlo mi, že ta akce byla pro vybraný druh lidí a byl jsi ten poslední, koho bych tam vůbec čekala,“ zdůraznila jsem slůvko „vybraný“ druh lidí. „Ano, ale i já jsem byl v šoku, když jsem tě tam spatřil. Na jednu stranu jsem byl šíleně šťastný, že tě znovu vidím, ale na tu druhou, jsem si pokládal tutéž otázku.“ Usmáli jsme se na sebe. Dodal pak ještě, že to právě bylo nutné i ke zmiňovanému případu. „Proto jsem opět tak náhle odešel a neozval se hned. Nešlo to. Omlouvám se, ale mohl bych tím ohrozit celou akci.“ Moment, nebylo to kvůli mému příteli? Vrtalo mi hlavou. „Rovněž hrálo velkou roli, že máš přítele, Reb. Sluší vám to spolu. Jsi šťastná?“ zeptal se a sklopil oči. Znejistěla jsem. Má právo se na to vůbec ptát? „Tyhle dotazy sem dnes možná nepatří, Viléme,“ odpověděla jsem. „Promiň,“ řekl a změnil hned téma. „Případ je však již uzavřen, takže můžu opět fungovat normálně.“ Jenže copak je to za život? Musí to být hrozně omezující. „Hm, a to takhle budeš mizet neustále?“ položila jsem přímou otázku. Takovýho chlapa rozhodně nechci, posmutněla jsem v duchu. Proč vždycky narazím na nějaký extrém? 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287291
Donesli jídlo, pustili jsme se do toho, aniž bychom dál rozváděli můj poslední dotaz. Že jsem si dávala ta křída, já blbka. Samozřejmě jsem byla jako prase, celá umaštěná, a ještě ke všemu mi bylo najednou dosti trapné je jíst před ním a olizovat. Přistihla jsem se totiž, jak si poslední křídlo opravdu vychutnávám a ohryzávám každičký zbytek masa z kosti. Koukla jsem v ten moment na něho a on se šíleně culil. Bože, takovej trapas. Měl totiž dojedeno a pozoroval mě. A tak jsem ze sebe vykoktala: „Hmm, prostě jsou výborná, nesměj se!“ A oba jsme se rozesmáli. Popíjeli jsme dál víno, objednal další lahev a povídali jsme si. Vyprávěla jsem mu o své nové práci, a jak jsem se tam vlastně dostala, že jsem si koupila nové auto, tohle téma ho velmi zajímalo, on zase povídal o své sbírce gramofonových desek, jak k tomu přišel, netušila jsem také, že ve svém volnu jezdí na chatu, kde si postupně tvoří japonskou zahradu. „Pááni, to zní fakt zajímavě. Japonská zahrada? Jak tě to vlastně napadlo?“ „No, je to můj koníček. Jednou jsem byl kvůli školení právě až v Japonsku. Učil jsem se tam bojovému umění Kendo a vzali mě do jejich zahrad. Japonsko je ráj na zemi. Má svoje kouzlo, které mě naprosto nadchlo. Inu, chtěl jsem si trochu Japonska přivézt i domů. A kde jinde ho udělat než na kousku půdy na chatě v Beskydech.“ Při vyprávění celý zářil. Na Japonsko měl vskutku krásné vzpomínky. 100 Ukázka elektronické knihy