náramky a tmavě modré sáčko s rukávy vykasanými k loktům. Kouknul se zrovna na hodinky, a když oči obrátil rovně, uviděl před sebou moji postavu. Pozdravili jsme se, promnul si ruce. „Kam
půjdeme?
Máš
tady
něco
oblíbeného?
Kam
bys
chtěla?“ zahrnul mě trochu nervózně dotazy. „Mám docela hlad, co ty?“ zeptala jsem se. Přikývl, že má šílený hlad. Tak jsem ho vzala do své oblíbené restaurace, která byla v jedné z těch malých uliček v centru. Nebylo to tam nijak drahý, velmi útulný, takové to příjemně tlumené světlo, a co je hlavní, výborně tam vařili. Naštěstí tam měli volno, no jo, byla vlastně středa. Číšník nám donesl nabídku jídel a vinný list. Já měla šílenou chuť na kuřecí křidýlka, jenže mi bylo blbý si je dát, byla bych celá umaštěná a tak. No a co, nebudu se přece omezovat, a tak jsem si je přece jen objednala. On si dal steak. Než bylo hotové jídlo, donesli nám víno, které vybral Vilém. Hm, měl dobrý vkus, bylo skvělé. Tak jsme na sebe chvíli blbě čuměli a on spustil: „Rebeko, moc se omlouvám, že jsem tak zmizel. Nemohl jsem celou dobu dostat z hlavy ten náš tanec. A vůbec tebe.“ Dala jsem mu za pravdu. Pak začal vysvětlovat: „Měl jsem další složitý případ, který byl dost tajný a musel jsem kvůli tomu zmizet přede všemi, nejen před tebou. To k mojí současné práci, bohužel, patří. Nejhorší na tom vždy je, že to opravdu nemohu ani nikomu říct. Většinou mě to tak ale netrápilo, než jsem poznal tebe.“ Aha, no, trochu se mi ulevilo. Třeba mluví pravdu. Nedalo mi to však a musela jsem se ptát dál. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287291