„Nezlobte se, nemůžeme dělat žádnou výjimku. Musíte se podrobit i osobní prohlídce.“ Omluvně se pousmál. „Jste kolega. Samozřejmě jen formálně.“ „Jsem vám k službám,“ řekl Belan. Oba důstojníci po tomto úvodu vyšli na chodbu a na jejich pokyn se do kajuty vřítili tři mladí námořníci. Jeden z nich zběžně prohledal Belana, nemá-li u sebe nějakou zbraň, zatím co Charlotta Moroisová se snažila s Belanem rozloučit nesmělým máváním. Odcházela za důstojníky Atlantidy do kajuty doktora Billa. Mladí námořníci prohledali kajutu velmi důkladně. S bílými rukavičkami na rukou připomínali Belanovi celníky, kteří se tváří, jakoby opravdu hledali nějaké drogy a byli si jisti, že je najdou právě v této kajutě. Přemýšlel, kde k těm rukavicím vlastně přišli. Přece nemohli počítat s podobnou akcí. Když se podívali i do Belanova kufru, prohledali jeho korespondenci a odšroubovali stěnu nad miniválendou, zasalutovali a odešli. Prohledali-li tak důkladně celou vzducholoď, bylo nemožné, aby přepadení Charlotty Moroisové neobjasnili. A přesto večer, kdy se Posel míru konečně vydal napříč Spojenými státy směrem k New Yorku a když na vzducholodi zůstalo jen několik málo hlídkujících vojáků z Atlantidy, byli členové posádky diskrétně, každý zvlášť - požádáni o zvýšenou opatrnost. Žádný usvědčující materiál a žádný raněný se na Poslu míru nenašel. V podezření nadále zůstávali všichni cestující.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287264
Těm naopak bylo oznámeno, že hledané drogy byly po velkém pátrání objeveny. Předpověď dopisu, který Belan naštěstí spálil, se vyplnila. Po přistání v New Yorku, přesněji po přistání u městečka Cold Spring, čtyřicet mil na sever od New Yorku, na letišťátku, kde bylo pro Posla míru zřízeno už několik let kotviště, vystoupili všichni cestující. Po tentokrát velmi důkladném celním a pasovém odbavení, odletěli vrtulníky do středu New Yorku. Nebyl důvod je déle zdržovat. Vojáci s příslušníky FBI ještě jednou pečlivě prohledali vzducholoď a potom ji opustili. Ty z Atlantidy čekala cesta letadlem zpět na západní pobřeží USA. Mezi členy posádky se rozpoutaly nekonečné diskuse. Belan se jich pokud možno nezúčastňoval. Vycházel z kajuty jen, měl-li hlad. Díky zpoždění, které vzducholoď měla, byl další let do Rio de Janeira a zpět zrušen a před Belanem bylo pět volných dnů. Nechtělo se mu chodit po New Yorku a liduprázdných chodeb vzducholodi se děsil ještě víc. Přemýšlel o svém strachu, který zatím jen občas, nesměle nazýval zbabělostí. A přemýšlel o tom, co tentokrát odpovídat, zavolá-li komisař Synge. Ale ten se, kupodivu, neozval. Jakoby celou záležitost opravdu odložili ad acta. Byl ve velmi rozmrzelé náladě, když druhý den večer zavolala Charlotta Moroisová. Už několikrát se chtěl ozvat sám. Ale vždy podobnou myšlenku zavrhl a dal přednost samotě. Rozhovor s ní ho lákal. Na druhé straně jí nemohl odpustit, že vlastně prozradila všechny jeho komplikace vyšetřujícím. V okamžiku, kdy ji ve videotelefonu viděl ztrápenou a kupodivu ještě vyděšenější než při 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287264
setkání v Rodeu, spěchal do její kajuty. Strach, který se Belan ve své samotě snažil všemožně zapudit, je spojil. V uších mu celou cestu znělo její úzkostlivé naléhání: „Přijďte, prosím vás. Stalo se něco hrozného. Nemohu to po videotelefonu říkat. Nemám tu jediného přítele. Jen vás. Opravdu je to tak.“ Skoro stejné věty opakovala, když se uvelebil v křesílku její kabiny. Seděla proti němu na válendě, nenalíčená, bledá. Vyzývavá krása byla ta tam. „Zlobíte se, že jsem vás zavolala?“ řekla. „Vůbec ne. Naopak. Spíš mne mrzí, že jste mne nezavolala dříve. Mohl jsem já. Ale snad jsem nenašel dost odvahy, nebo ne odvahy..“ „Vy to všechno možná nemůžete pochopit. Vy asi nevíte, co to je vdát se z lásky za mnohem staršího člověka a pak vystřízlivět. Nevíte, co jsou to pomluvy.“ Zarazila se. „Promiňte, chtěla bych, abyste mne pochopil alespoň vy.“ „Rád bych,“ řekl měkce Belan. „Mně je trapné vyprávět všechno o svých vztazích. Proto se straním lidí.“ Přemýšlela. „To vám musím říct hned na začátku. Ptal byste se na to.“ Natáhl k ní ruku. Ale ona mluvila dál: „Vypadám strašně, viďte? A to jsem si před pár dny myslela, že si nad tím vším udržím nadhled.“ „Proč jste ze vzducholodi neodešla? V jiném prostředí by vás přece podobné problémy minuly. Proč jste se vracela?“ Dívala se do stropu. „Sentimentalita, falešná zodpovědnost, já nevím. Neumím to racionálně vysvětlit. Prostě jsem se vždycky vrátila. Staroušek byl osobnost. Ale už dávno mne přestal brát vážně. 100 Ukázka elektronické knihy