Esej
Tak třeba „nebylo možné určit, jestli hudební skladbu hraje jen jeden nástroj, nebo celý orchestr“:
do protipozice: nechává své postavy stvořit hudbu, s níž paměť nic nezmůže. Anebo ano, jen jiným způsobem? Je to koneckonců hudba Siréna, vláká vypravěče do neznámého prostoru, nutí ho jít se s hudbou konfrontovat (ten motiv se opakuje v Městech). Možná přes svou neurčitost hudba něco připomíná. Podstatné je, že všechna odlišnost a neuchopitelnost je tu popsaná jako velmi suverénní: a to skrze nepravidelný rytmus, připomínající smršťovaný a rozvolňovaný čas.
Pokoušel jsem se představit si podivný hudební nástroj, ale příliš se mi to nedařilo. Byla to nepřehledná apa ratura, labyrint kláves, pedálů, paliček, píšťal, strun a napjatých blan, složitý mechanismus s mnoha převody, pákami, klouby a táhly? Taková představa by mohla vysvětlit různorodost zvuků, ne však přechody mezi nimi. Jak vypadá věc, která vydává tón, jenž je čímsi mezi chvěním struny a pískáním? Co je přechodným článkem mezi strunou a píšťalou? Snad nějaká struna, jež se postupně rozšiřuje a přitom tuhne, v jejímž vnitřku se objeví dutina, která stále roste, zatímco plášť praská a otvírá se v něm štěrbina?
Měl jsem při poslechu této hudby dojem, že čas, který měří tepající a kmitající součástky našich krotkých přístrojů, nemá před tímto bláznivým časem žádnou výsadu kromě té, že jsme na něj zvyklí. Ano! Na tomto vítězném místě by se dalo jistě prodlít déle, my můžeme jen stručně říci: Ať jsou paralelní reality, poetiky svébytných umělců a tajná písma vepsaná do formiček čokoládových bonbonů u Michala Ajvaze sebenezvyklejší, mají tentýž pevný nárok na existenci a na přijetí jako to nejbanálnější z našeho všedního života.
Hudbu v „Bílých mravencích“ tvoří zvuky spojitě přecházející mezi drnkáním na strunu, troubením na trubku a bušením do bicích: výše citovaný popis je pokusem představit si, jaký instrument by takovou hudbu vydával: nakonec je z toho návrh „logicky“ následující nástroj, ale tak fantaskní, že by v hmotném světě stěží mohl existovat. Leckdo by Michalu Ajvazovi opáčil, jaký nástroj by to ve skutečnosti byl: elektronický. Matrix digitálního prostředí dokáže — třeba funkcí crossfade — nechat vrůst jedno do druhého, prolnout žirafu s tygrem,
Labyrint kláves, pedálů, paliček
Vylíčení neznámé hudby jsou v „Bílých mravencích“ věnovány skoro čtyři strany. Jako by autor zkoumal: Co všechno lze při vytváření hudby zavrhnout z jejích obvyklých vlastností? Z konvencí, které z původního posluchačského střetu s uměním udělaly předvídatelné dostaveníčko se starými známými parametry?
↓ Čas plyne pořád dál. Hudební formou, v níž se motivy vracejí, nikdo není povinen. Morton Feldman
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286871