7
*** „Kdo je můj doktor?“ Záhy jsem si uvědomil, že tohle je hlavní otázka, kterou pacienti ve Čtvrté nejlepší kladou. Nejnaléhavěji mezi sedmou večerní a sedmou ranní – kdy všechny nemocnice nahánějí člověku strach. Proč nevědí, kdo je jejich doktor? V Domu Páně jsme my, stážisté, byli k dispozici téměř každou třetí noc. Sledovali jsme svoje pacienty soustavně celý den, celou noc a celý následující den a pak jsme po 36 hodinách vyčerpaní odcházeli domů. Sloužili jsme přes 100 hodin týdně. Ale svoje pacienty jsme znali dobře – a často to bylo napínavé. Ovšem teď se všechno radikálně změnilo kvůli případu Libby Zionové: tato mladá žena léčená značně nevyspalým stážistou zemřela a soud určil vyčerpanost lékaře jako příčinu smrti pacientky. Stážisté náhle dostali přísně omezený počet směn, žádná nesměla trvat déle než 14 hodin v kuse, maximálně 80 hodin týdně. To znamenalo, že měli méně průběžného kontaktu s pacienty – už nemohli sledovat pacienta, kterého přijali, celý den, celou noc a celý následující den. Kratší směny měly pro mediky závažné důsledky. V Domu Páně jsme byli odhodlaní „odborníci“ a svým pacientům jsme se věnovali tak dlouho, jak bylo třeba, abychom je stabilizovali a předali dalšímu stážistovi v týmu, který nastupoval ten den noční službu. Všichni jsme znali všechny pacienty, jako člověk člověka, protože jsme vždycky byli u jejich lůžka, při ranní vizitě i při večerní, kdy jsme je předávali. Pokud měli soukromé lékaře, i ti se na ně přicházeli podívat ráno a ještě jednou večer. Během pobytu v nemocnici pacienti věděli, kdo je jejich lékař. Dnes byli stážisté a rezidenti spíš „pracovníci na směny“ než „odborníci“. [ 103 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286626
Pokud se lékaři nestačili vzdálit mimo zákonné hranice nemocnice, když gong ohlásil konec směny, byli nahlášeni a dostali důtku. Tato umělá mentalita práce na směny rozdrolila průběžné spojení s pacienty a péči. Vzhledem k tomu, že tým na oddělení trávil 80 procent času u počítače a vypisoval účty, vzhledem k tlaku, aby pacienti byli propuštěni co nejrychleji a mohli být co nejrychleji přijati další pacienti a zisk Čtvrté nejlepší byl co největší, souhra se drolila a vlastně už ani o tým nešlo. Výuka téměř neprobíhala. Nikdo neměl čas. A pak nastoupila zbrusu nová sub specializace práce na směny: „hospitalisté“. (V porodnici se teď dokonce objevovali specialisté na první a druhou dobu porodní.) Soukromí lékaři pacientů už o ně v nemocnici pečovat nesměli. Naopak hospitalisté, kteří si vybrali jen práci na směny, viděli pacienty pouze v nemocnici. Směny přesně na dvanáct hodin, zodpovědnost za všechny pacienty na oddělení, ale zřídkakdy na jednom oddělení dvě noci za sebou. Nikdy své pacienty opravdu nepoznali. Byla to nejrychleji rostoucí specializace v celém zdravotnictví. Zvláštní už tím, že lékaři ztráceli trvalejší vztah ke svým pacientům – přitom právě kvůli němu jsme všichni tvrdě dřeli, abychom se lékaři stali. U hospitalisty existovala ještě sub-specializace: nokturnalista – s přezdívkou somnambulista. Ti přicházeli pouze na noční směny, plížili se hodinami temnoty a za prvního rozbřesku se rychle a tiše vytratili. Zřídkakdy viděli nějaké pacienty a pacienti nikdy neviděli je. A pokud by nějaký pacient náhodou nokturnalistu zahlédl, tohoto doktora nikdy předtím neviděl a už nikdy neuvidí. *** Dorazili jsme na oddělení 34 v sedm nula čtyři ve chvíli, kdy Jack Rowk mladší předával službu nočnímu stážistovi, vousatému muži v modrém sikhském turbanu. Další doktoři spěšně opouštěli nemocnici, aby se vyhnuli důtce. „Pamatujte si, doktore Monteku,“ říkal mu Jack, „děláte pouze příjmy. O žádné další pacienty nepečujete. Dnešnímu nokturnalistovi se do práce raději nepleťte. A já mizím.“ [ 104 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286626
„Vy nepředáváte pacienty noční službě osobně?“ zeptal se Tlusťoch. „Ne.“ Zívl. „Páni, já jsem unavenej. Fakt sotva lezu. Konečně jdu domů.“ Triumfálně zvedl paže nad hlavu. „Domů!“ „Vždyť necháváte v jeho péči padesát svých pacientů.“ „Dneska šedesát čtyři. V její péči. Ona si nechce předávat lidi – pracuje s obrazovkou. Má fobii z obličejů, z osob – nějakou takovou blbinu. Přeju dobrou noc.“ Odešel. „Ahoj,“ přivítala nás Mo Ahernová. „Jsem noční přísluha na telefonu.“ „Dobrá,“ řekl jsem. „Jak se vede paní Burkeové?“ Mo se opatrně rozhlédla. Sikh seděl u počítače. Pokynula nám, abychom ji následovali, a prošli jsme po chodbě k úklidové komoře, plné mopů, kbelíků, leštěnky na podlahu, samé tyče a válečky. „Je jí mnohem hůř,“ řekla Mo. „Já vím, já vím. Neměli jsme dělat nic, jen jí dát transfuzi destiček a sledovat ji. Byla zcela připravená, že bude mou první pacientkou na KTM a Roy na nás bude dohlížet.“ Zhluboka se nadechla. „Ale jak prohlásil Jack, ona je ‚fascinom‘ – případ tak neobvyklý, že by se dal publikovat – a řekl, že ‚to‘ musí zkoumat. Nechtěl nám říct, co s ní provádí, a nedovolil nikomu jinému, aby se k ní přiblížil. Prováděl všemožné druhy podivných imunitních vyšetření z její krve. A potom – ruce má jako řezník – při biopsii kostní dřeně zasáhl míchu, infikoval ji, to nové antibiotikum se smísilo se zbytky flukonazolu a… ona ztratila vědomí, možná dostala infarkt.“ „,Při biopsii kostní dřeně zasáhl míchu‘?“ vykřikl Tlusťoch. „Hřeben kyčelní kosti je přece od míchy pěkně daleko. Tedy, publikovat by se mělo tohle! Krucinál – na umírání je příliš mladá! Kde je?“ „Leží na NLP – klinické –“ „Něžná láskyplná péče?“ podivil se Tlusťoch. „Tahle pečovatelská služba v anglosaské nemocnici?“ „Nadstandardní logistický průzkum. Klinická výzkumná jednotka, se všemi ostatními ‚případy‘, které by mohly vést k ‚proměně‘ v patenty a léky, pod patronátem špiček farmaceutického průmyslu.“ „Ách jo. Miluju výzkum – tak proč je mi najednou špatně od žaludku? NLP financované… kým?“ „Merckem. Merck má předkupní právo ke všem objevům.“ [ 105 ]
Ukázka elektronické knihy