7
*** „Kdo je můj doktor?“ Záhy jsem si uvědomil, že tohle je hlavní otázka, kterou pacienti ve Čtvrté nejlepší kladou. Nejnaléhavěji mezi sedmou večerní a sedmou ranní – kdy všechny nemocnice nahánějí člověku strach. Proč nevědí, kdo je jejich doktor? V Domu Páně jsme my, stážisté, byli k dispozici téměř každou třetí noc. Sledovali jsme svoje pacienty soustavně celý den, celou noc a celý následující den a pak jsme po 36 hodinách vyčerpaní odcházeli domů. Sloužili jsme přes 100 hodin týdně. Ale svoje pacienty jsme znali dobře – a často to bylo napínavé. Ovšem teď se všechno radikálně změnilo kvůli případu Libby Zionové: tato mladá žena léčená značně nevyspalým stážistou zemřela a soud určil vyčerpanost lékaře jako příčinu smrti pacientky. Stážisté náhle dostali přísně omezený počet směn, žádná nesměla trvat déle než 14 hodin v kuse, maximálně 80 hodin týdně. To znamenalo, že měli méně průběžného kontaktu s pacienty – už nemohli sledovat pacienta, kterého přijali, celý den, celou noc a celý následující den. Kratší směny měly pro mediky závažné důsledky. V Domu Páně jsme byli odhodlaní „odborníci“ a svým pacientům jsme se věnovali tak dlouho, jak bylo třeba, abychom je stabilizovali a předali dalšímu stážistovi v týmu, který nastupoval ten den noční službu. Všichni jsme znali všechny pacienty, jako člověk člověka, protože jsme vždycky byli u jejich lůžka, při ranní vizitě i při večerní, kdy jsme je předávali. Pokud měli soukromé lékaře, i ti se na ně přicházeli podívat ráno a ještě jednou večer. Během pobytu v nemocnici pacienti věděli, kdo je jejich lékař. Dnes byli stážisté a rezidenti spíš „pracovníci na směny“ než „odborníci“. [ 103 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286626