Provázení traumatem P RO F I L
VANCE VREDENBURG
alespoň kulturně. Můžeme lidi vzdělávat, aby brali ohled na biodiversitu. Pro zavedení změn je to velmi důležité. Nevím, jestli je možné najít klid. V životě se špatné věci stávají, to už jsem zjistil, ale vždy jsem si myslel, že je možné to změnit. Při vymírání nezůstane nic, co by se dalo spravit. Možná je to zásadní lekce o bezmoci, ale nikdy jsem se z ní nepoučil. Zkouším přesvědčit sám sebe, že i když nevím co, musí existovat něco, co můžeme udělat. Možná najdeme cestu a neztratíme všechno. Říkám si, že se musím rychle naučit, co mohu udělat právě teď. Uvažuje tak celá vědecká komunita. Je to taková krize, že vědecká komunita je ochotna dělat věci, které jsme před deseti lety nebyli ochotni dělat. Podstupujeme větší riziko. Věda je flexibilnější. Před pár lety jsme si mysleli, že pokud z práce nezískáme vědecké výsledky, ztrácíme čas. Teď si myslíme: „Kašlat na to, stejně to uděláme.“ Potřebujeme agentury, které budou financovat vědu, aby mohla být flexibilnější. Cítím tlak, který narůstá, jak se blíží termín odevzdání mé další zprávy. Musím vydat rukopis, jinak bude výzkum ukončen. Tlak je neuvěřitelný. Neměl jsem tušení, kolik tlaku je na mou práci vyvíjeno. Zdá se mi, že i kdybych se desetkrát naklonoval, abych udržel tempo, stejně by to nestačilo. Vymírání je opravdu všude. Nedokážu dostatečně zdůraznit, jakou zodpovědnost to na mě klade. Někdy se vzbudím ve tři ráno a přemýšlím, co všechno musím udělat, aby můj výzkum pokračoval. Není to kvůli kariéře – na té nezáleží. Je to pocit zoufalství a pocit, že musíme něco udělat! Je to poslední doušek vzduchu a ty musíš udělat všechno, co dokážeš, jinak se už nikdy nad hladinu nevynoříš. Nejsem v tom sám, platí to pro všechny v mém oboru. Nikdo nechce takhle žít celý život. 4 80
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286622