alizaci politického konfliktu raně moderní doby je charakteristické poměrně silné antagonistické pojetí politiky, tak jak ho nalezneme ve Schmittově slavné teorii přítele a nepřítele jako základního vztahu pro dynamiku politického jednání. Dalším výrazným „schmittovským“ momentem při vytváření metody Begriffsgeschichte je důraz na kontextualizaci pojmu a chápání významu slov v „konkrétním čase a prostoru“ a na specifickou výjimečnost konkrétního použití daných slov (tamtéž: 754). Schmittův pojem konkrétnosti je přítomný především v Koselleckově diskusi o takzvaných asymetrických proti-pojmech (asymetrische Gegenbegriffe). Koselleckovo chápání proti-pojmu vychází ze samotného polemického charakteru politického pojmu a jeho konkrétního užití v daném časovém a místním kontextu. Proti-pojem je pojem „radikálně jiného“, má schopnost vytvářet dichotomie identity, seskupovat aktéry chápající se pod termínem „my“ oproti „jiným“ a je schopný vytvářet politicky efektivní celky na základě vyloučení druhých. Podobně jako u Schmittovy dvojice přítel–nepřítel, proti-pojem je „radikálně druhým“ vlastního pojmu – a konstituuje se vůči němu jednak jako něco zcela odlišného, jednak jako nevyhnutelná součást jeho vlastní identity.
INTELEKTUÁLNÍ DĚJINY A JEJICH TRADICE V RÁMCI HISTORICKÉHO VÝZKUMU Koselleck rozhodně není prvním myslitelem, který přichází s apelem na historicko-sémantickou citlivost při analýze textů politického myšlení. Paralelně k Begriffsgeschichte se formuje i britská škola politického myšlení – cambridgeská škola. Byl to okruh myslitelů inspirovaný britským filosofem a historikem idejí Isaiahem Berlinem a mezi jeho hlavní představitele patřili britští historici Quentin Skinner (viz pátá kapitola) a John Pocock (viz šestá kapitola). Na rozdíl od Begriffsgeschichte se ovšem cambridgeská škola pohybuje především na úrovni historie politické filosofie a tematicky se zaměřuje především na raně novověké myslitele, jakými byli například Thomas Hobbes či John Locke. Cambridgeská škola je také na rozdíl od německé tradice více ukotvená ve filosofii jazyka, především vychází z pragmatické teorie jazyka (například analýzy takzvaných ilokučních neboli řečových aktů). Tento postup se nesnažil dílu (textu) porozumět z hlediska psychosociálního profilu jeho autora a odhalit původní „autentický“ význam, jak to činily některé klasické hermeneutické přístupy, nýbrž zohledňoval hledisko autorského záměru.43 Například Skinnerův přístup předpokládá, že v každém textu je jistý moment intencionality, tedy autorského záměru, kterým chce autor něco 43 V češtině je k tomuto tématu vhodná kapitola Dějiny politického myšlení a rekonstrukce „politických jazyků“ v knize Michala Kopečka o marxistickém revizionismu (Kopeček 2008). Tato kapitola nabízí přehled základních přístupů k dějinám politického myšlení. – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286584