alizaci politického konfliktu raně moderní doby je charakteristické poměrně silné antagonistické pojetí politiky, tak jak ho nalezneme ve Schmittově slavné teorii přítele a nepřítele jako základního vztahu pro dynamiku politického jednání. Dalším výrazným „schmittovským“ momentem při vytváření metody Begriffsgeschichte je důraz na kontextualizaci pojmu a chápání významu slov v „konkrétním čase a prostoru“ a na specifickou výjimečnost konkrétního použití daných slov (tamtéž: 754). Schmittův pojem konkrétnosti je přítomný především v Koselleckově diskusi o takzvaných asymetrických proti-pojmech (asymetrische Gegenbegriffe). Koselleckovo chápání proti-pojmu vychází ze samotného polemického charakteru politického pojmu a jeho konkrétního užití v daném časovém a místním kontextu. Proti-pojem je pojem „radikálně jiného“, má schopnost vytvářet dichotomie identity, seskupovat aktéry chápající se pod termínem „my“ oproti „jiným“ a je schopný vytvářet politicky efektivní celky na základě vyloučení druhých. Podobně jako u Schmittovy dvojice přítel–nepřítel, proti-pojem je „radikálně druhým“ vlastního pojmu – a konstituuje se vůči němu jednak jako něco zcela odlišného, jednak jako nevyhnutelná součást jeho vlastní identity.
INTELEKTUÁLNÍ DĚJINY A JEJICH TRADICE V RÁMCI HISTORICKÉHO VÝZKUMU Koselleck rozhodně není prvním myslitelem, který přichází s apelem na historicko-sémantickou citlivost při analýze textů politického myšlení. Paralelně k Begriffsgeschichte se formuje i britská škola politického myšlení – cambridgeská škola. Byl to okruh myslitelů inspirovaný britským filosofem a historikem idejí Isaiahem Berlinem a mezi jeho hlavní představitele patřili britští historici Quentin Skinner (viz pátá kapitola) a John Pocock (viz šestá kapitola). Na rozdíl od Begriffsgeschichte se ovšem cambridgeská škola pohybuje především na úrovni historie politické filosofie a tematicky se zaměřuje především na raně novověké myslitele, jakými byli například Thomas Hobbes či John Locke. Cambridgeská škola je také na rozdíl od německé tradice více ukotvená ve filosofii jazyka, především vychází z pragmatické teorie jazyka (například analýzy takzvaných ilokučních neboli řečových aktů). Tento postup se nesnažil dílu (textu) porozumět z hlediska psychosociálního profilu jeho autora a odhalit původní „autentický“ význam, jak to činily některé klasické hermeneutické přístupy, nýbrž zohledňoval hledisko autorského záměru.43 Například Skinnerův přístup předpokládá, že v každém textu je jistý moment intencionality, tedy autorského záměru, kterým chce autor něco 43 V češtině je k tomuto tématu vhodná kapitola Dějiny politického myšlení a rekonstrukce „politických jazyků“ v knize Michala Kopečka o marxistickém revizionismu (Kopeček 2008). Tato kapitola nabízí přehled základních přístupů k dějinám politického myšlení. – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286584
„vykonat“ a tím formovat historickou skutečnost, respektive tak intervenovat do aktuálního společenského a politického dění. Řečeno Skinnerovými slovy, základní otázka by tedy zněla: Co autor zamýšlel učinit tím, že napsal právě to, co napsal? Jedná se tedy o chápání díla jako součásti historické reality a napsání a zveřejnění díla historici cambridgeské školy pojímají jako specifickou intervenci do společenské reality, která se podílí na politických událostech stejně jako „mimo-textové“ reálie. V tomto ohledu má anglosaská tradice blízko ke Koselleckovu nároku chápání politických pojmů jako důležitých faktorů společenské změny, nikoli jen pasivních ideových entit, ve kterých se „zrcadlí“ změny v materiálním světě. Vedle britské školy existovala i výrazná americká tradice psaní dějin idejí, reprezentovaná především filosofem Arthurem Lovejoyem, mimo jiné zakladatelem jednoho z nejvýraznějších časopisů na poli intelektuálních dějin Journal of the History of Ideas (Kelley 1996: 37). Podobně jako cambridgeská škola i Begriffsgeschichte, také nové americké dějiny idejí odmítaly klasickou filosoficky orientovanou tradici čtení politických textů. Sám Lovejoy ostře vystoupil proti filosofickému pragmatismu, který byl v té době dominantním proudem americké filosofie. Lovejoy vedl na Univerzitě Johnse Hopkinse History of Ideas Club navštěvovaný mimo jiné i Isaiahem Berlinem či Michelem Foucaultem (viz desátá kapitola). Arthur Lovejoy zavedl do dějin idejí pojem unit-idea (tedy jakási „jednotková idea“) a tvrdil, že existují jisté myšlenkové substance, které můžeme nacházet v nezměněné formě napříč dějinami. V tomto smyslu ovšem Loveyjoy izoloval jednotlivé ideje od jejich společenského a kulturního kontextu a vyčlenil je do jakési „nehistorické“ sféry ducha. Právě zde se nejvíce lišil jeho přístup jak od cambridgeské školy, tak i Begriffsgeschichte, neboť unit-idea je konstantní entita, která se neproměňuje v různých myšlenkových systémech, nýbrž zůstává neměnnou.
BEGRIFFSGESCHICHTE A CHARAKTERISTIKA MODERNÍHO POJMU Jak tedy číst texty politické provenience pomocí metody Begriffsgeschichte a proč je tato metoda v rámci interpretace politických textů jako historických pramenů tak významná? V první řadě ústředním pojmem Koselleckova výzkumu je samotný pojem pojem, kterému věnuje Koselleck zvláštní pozornost jako specifické lingvistické jednotce, která má vlastní neredukovatelnou kvalitu, a pokusil se vysvětlit rozdíl, který v jeho pojetí spočíval mezi slovem a pojmem. Odmítl tvrzení, že význam slova „odkazuje vždy na to, co je míněné, ať už jako myšlenkový proces, fakta atd. Význam je vázaný na slovo, živí jej, ale také živí vyslovený či psaný kontext, vyplývá přímo ze situace, ke které se vztahuje. Slovo se stává pojmem, pokud tato významová souvislost, ve které – a pro kterou – je použito, celkově do slova vstoupí. Pojem je vázaný na slovo, je však zároveň více než slovo“ (Koselleck 1967: 86). Reinhart Koselleck a metoda Begriffsgeschichte – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286584
Podle Kosellecka se slovo stává pojmem ve chvíli, kdy mnohost politicko-sociálních kontextů významu daného slova a zkušenosti, pro kterou je slovo používáno, může být vyjádřena jedním slovem. Koselleck zde kombinuje lingvistické i ne-lingvistické chápání pojmu a příliš nedbá na striktní oddělování. Samotná lingvistická definice pojmu pojem pro něj není zcela zásadní, neboť metoda Begriffsgeschichte se nezabývá dějinami pojmů jako lingvistických jednotek, nýbrž klíčových pojmů (Grundbegriffe), tedy takových pojmů, které působí a působily jako faktor politické dynamiky. Pojem tedy pro Kosellecka není výlučně lingvistická kategorie, nýbrž kategorie sociálně-historická, která je výsledkem určité společenské dynamiky. Slovo se stává politickým pojmem právě proto, že vychází z určitého sociálního kontextu, jehož je aktivní součástí a ve kterém může působit jako faktor i akcelerátor zásadních strukturálních přeměn. Na rozdíl od slova se pojem v dějinách chová podle Kosellecka autonomně a je možné ho vyčlenit jako specifickou jednotku výzkumu. Každá taková „jednotka“ pak vykazuje vlastní diachronní strukturu. Jak uvádí Kari Palonen, takováto dekontextualizace pojmu je jedním z nejdůležitějších metodologických nároků Koselleckovských dějin pojmů (Palonen 1997: 46). V tomto ohledu se vyjevuje velký rozdíl mezi Begriffsgeschichte a například skinnerovským přístupem, pro který „neexistuje nic jako dějiny pojmů jako takové; pouze existují historie jejich užití v argumentech“ (tamtéž). Podle Kosellecka stojí význam konceptuální historie ve třech úrovních: jako metoda, která konceptualizuje vybraná témata sociální historie, jako autonomní disciplína, která je paralelní k sociálním dějinám, a jako disciplína, která má vlastní teoretické ambice. V tomto ohledu je jistě specifikem německých dějin pojmů fakt, že Koselleck je od samého počátku chápe jako integrální, byť svébytnou, součást sociálních dějin (směr historického psaní, který má v německém prostředí velmi silnou a dlouhou tradici). Koselleck vždy varoval před úplným osamostatněním Begriffsgeschichte jako individuální historické disciplíny. Cíl Begriffsgeschichte a sociální historiografie viděl totiž jako shodný: postihnout a vysvětlit historickou změnu a změnu společenské struktury. Zatímco sociální historie disponovala v padesátých letech mnoha různými metodami orientovanými především na velké společenské skupiny a instituce, hledisko sémantické značně postrádala. Proto Koselleck chápal Begriffsgeschichte jako samostatně stojící a nepostradatelnou metodu, právě pro její specifický přístup a citlivost k textovým pramenům. Koselleck formuloval vlastní pojetí nástupu modernity a všiml si, že v jistém období, které později nazval Sattelzeit (ve střední a západní Evropě zhruba mezi lety 1750–1850), začínají politické pojmy ztrácet svoji předchozí statičnost a již nejsou pouhým „indikátorem“ politické změny, nýbrž se mohou stát jedním z jejích faktorů. Tento předpoklad formování moderních politických pojmů stál i u zrodu jednoho z nejvýznamnějších německých politických lexikonů – Geschichtliche Grundbegriffe: Historisches Lexikon zur politisch-sozialen Sprache in Deutschland, devítisvazkového přehledu 122 klíčových pojmů – 100 –
Ukázka elektronické knihy