Naučila mě tomu zkušenost. Kdykoli nedávám pozor při rozhovoru nebo něčemu nerozumím, doma taky vždycky pronesu: Ano. Z toho jsem ještě nikdy neměl žádné nepříjemnosti. Ani když se zdálo, že přitakávám něčemu, co jsem měl odsoudit. V takových případech může člověk předstírat, že přitakal výsměšně. Ano je ponejvíce i ne. A že mé úvahy nebyly neopodstatněné, toho zářným důkazem bylo vše, co následovalo. Průvodčí teď projevil mnohem větší sdílnost. Žel, zase se odmlčel a čekal. Nyní jsem znovu řekl Ano?, tentokrát tázavě, trochu nechápavě a s údivem. To – abych tak řekl – s konečnou platností prolomilo ledy. Průvodčí zjihl a mluvil, mluvil asi čtvrt hodiny, mluvil mile, zřejmě zábavně, a já jsem zatím nebyl nucen lámat si hlavu tím, co odpovím. To byl okamžik, kdy jsem slavil svůj první rozhodující úspěch, jak se z něho slova řinula, jak brebentil ostošest, z toho bylo jasné, že by mě už ani ve snu nepovažoval za cizince. Avšak tuto domněnku, přestože se jevila pevnou, jsem musel utvrdit. I když jsem prozatím byl osvobozen od povinnosti pro mě obzvlášť trapné, odpovídat, a i když jsem svá ústa mohl neustále ucpávat cigaretou, naznačuje tím, že má ústa jsou „obsazená“ a nemají čas mluvit, přece jen jsem nemohl svého obětavého společníka tak zanedbávat, a chvílemi jsem se musel postarat o to, abych do ohně rozmluvy včas přiložil. Jak jsem toho dosáhl? Slovy nikoli. Hrál jsem jako herec, jako herec každým coulem. Tvář, ruce, uši i palec u nohy se mi pohybovaly, jak bylo třeba. Ale chránil jsem se přehnaných projevů. Předstíral jsem zájem, ne však násilný zájem, který je od prvního okamžiku podezřelý, nýbrž zájem takový, jenž chvílemi upadá a tříští se, chvílemi zase vzplane a hoří plamenem. Dbal jsem i na jiné věci. Občas jsem pohybem naznačil, že jsem mu neporozuměl. Vy si samozřejmě myslíte, že to byl úkol nejsnazší. To se velice mýlíte. To bylo, přátelé, právě nejtěžší. Protože jsem z jeho brebentění opravdu nerozuměl jedinému slovu, musel jsem být na pozoru, aby mé přiznání nebylo přehnaně upřímné a přesvědčivé. A neminul jsem se cíle. Průvodčí jednoduše zopakoval poslední větu a já jsem přikývl, jako bych říkal: Aha, to je něco docela jiného. (Kornel Večerek v Bulharsku, in: Přetvářka, Mladá fronta 1988, s. 78–79; překlad: Anna Rossová)
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286583