J e d
j a k o
p o p r a v č í
složenou z 500 obyčejných lidí, aby starého a respektovaného člověka odsoudila na smrt? Sám Sókrates je tak trochu paradox – člověk, který nikdy nic nenapsal, a přesto je považován za jednoho z nejvlivnějších myslitelů západní filosofie. Aby zrekonstruovali jeho život, odsouzení a smrt, musí se historici spoléhat ne na jeho práce, ale spíše na práce jeho současníků – především Platóna, Aristofana a Xenofóna.
Obvinění a soud Vyšetřování zločinu mohl ve starověkých Aténách iniciovat kterýkoli občan a celý proces měl přesně definovaný průběh. Měl několik odlišných fází, z nichž první bylo obvinění, a v případě Sókrata byl žalobcem básník Melétos. Obviněný byl předvolán před soudní magistrát k předběžnému slyšení, během něhož magistrát rozhodoval, zda vůbec má co řešit. Poté, co vyslechl obžalovaného i žalobce, rozhodl, že důvod pro Sókratovo obvinění opravdu existuje. V tu chvíli bylo vzneseno formální obvinění. Dokument, ve kterém jsou obvinění detailně popsána, je dnes ztracený, ale věří se, že ještě ve druhém století našeho letopočtu existoval a záznam o něm učinil Diogenes Laertios ve své práci O životě a učení slavných filosofů : „Obvinění a místopřísežné prohlášení podal Melétos z Pithu proti Sókratovi, synovi Sofroniska z Alopeky: Bezbožnost – Sókrates je vinen tím, že odmítá uznat bohy uznávané státem; a tím, že představuje nové božstvo. Je také vinen tím, že kazí mládež. Požadovaným trestem je smrt.“ Velikost poroty – vybrané loterií z mužských dobrovolníků ve věku nad 30 let – odpovídala vážnosti aténského soudu a pět set soudců, kteří
Smrt Sókratova (1787) od Jaques-Louise Davida. Sókrates tváří v tvář smrti dává najevo sebeovládání a demonstruje oddanost svým ideálům, zatímco pokračuje v proslovu a zároveň sahá pro jed. David se pak stal dvorním malířem Napoleonovým, jenž byl podle některých teorií další slavnou obětí otravy, pravděpodobně vinou arseniku v tapetách. 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286371
J e d :
I l u s t r o v a n á
h i s t o r i e
byli vybráni, poukazovalo na Sókratův význam. Jak bylo v Aténách zvykem, celý soudní proces zabral jen jeden den a od chvíle, kdy byla přečtena obvinění, měla každá strana tři hodiny, aby předložila svůj pohled na věc. Žalující strana promluvila první, ale z její řeči se nedochoval žádný záznam. Co se týče Sókratovy odpovědi, dochovaly se dva prameny – Platónova
Obrana Sókratova a Xenofónova Sokratova obhajoba před porotou . Avšak Sókratova řeč byla vším, jen ne omluvou. Naopak napadl své žalobce a zaníceně hájil své názory. Tenhle agresivní a provokativní postoj byl v příkrém rozporu s běžnými obhajobami, které typicky obsahovaly žádosti o milost a pokoušely se hrát na city poroty tím, že představovaly ženy a děti obžalovaných. Ne že by tento statečný postoj Sókratovi nějak pomohl – byl seznán vinným 280 hlasy ku 220.
Odsouzení a smrt Podle aténského práva podala každá strana u soudu návrh trestu a porota rozhodla, který z nich přijme. Sókratovi žalobci navrhovali popravu, což tehdy znamenalo použití státního jedu. Sám Sókrates si pak vybral, že nepodá standardní protinávrh, tedy exil, ale místo toho se hlasitě hádal, že by měl být odměněn (následně to změnil na nízkou pokutu). Porota hlasovala pro smrt poměrem 360 hlasů ku 140. Sókratovo chování zůstává tajemstvím. Neakceptoval navržením trestu, který porotu rozhněval, svůj osud? Většina učenců to viděla jako akt mučednictví – záměrný a provokativní akt, který byl přirozeným naplněním jeho ideálů. Jeho skutečné motivy znát přirozeně nemůžeme. Ale když připustíme, že se Sókrates vlastně sám rozhodl zabít, měla by být nejspíš tahle „poprava“ překlasifikována jako sebevražda. Platón připomíná Sókratovy poslední chvíle a jeho poněkud zvláštní poslední slova ve svědectví, jež se ukázalo jako cenné pro toxikology, kteří se snažili rozluštit tajemství „státního jedu“.
Poté, co vyplísnil své přátele, že propukli v pláč, dál chodil, jak mu nařídili,
než zjistil, že má unavené nohy. Pak si lehl na záda a člověk, který mu podal jed, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286371
J e d
j a k o
p o p r a v č í
k němu přišel a krátce zkoumal jeho chodidla a nohy. Pak mu silně zmáčkl chodidlo a zeptal se ho, zda něco cítil. Sókrates odvětil, že ne. Pak udělal totéž na nohách a pokračoval dál vzhůru po těle a ukazoval nám, že je studený a ztuhlý. Pak mu udělal přistoupil a sdělil nám, že ve chvíli, kdy se jed dostane do srdce, nás Sókrates opustí. Teď, když byla spodní polovina jeho těla studená, se Sókrates odkryl a vyslovil svá poslední slova: „Kritóne, Asklépiovi jsme dlužni kohouta, vyrovnejte mé dluhy, vy ostatní při tom pomozte.“
„Absolutně nevyléčitelná“ substance Za státní jed se tradičně považuje bolehlav, avšak tento názor opomíjí jedno z přetrvávajících tajemství antiky. Platón nikdy nemluví přímo o bolehlavu a popisuje jed jednoduše jako pharmakon – „drogu“ – avšak jinde se píše o rostlině nazývané cicuta , což se obvykle překládá jako „bolehlav“. Nicméně dobový popis této rostliny neexistuje a po mnoho let byli klasicisté uváděni v omyl popisem cicuty z mnohem pozdější doby, který byl dílem Nikandera z Kolofónu, jenž popsal jeho toxické účinky jako velmi silné křeče.
Bolehlav plamatý ( Conium
maculatum ) je nejrozšířenějším z několika druhů bolehlavu, které jsou známé svou toxicitou. Obsahuje několik toxinů, z nichž nejúčinnější je koniin, neurotoxin poškozující nervový systém. Tato rostlina, která pochází z Evropy, vypadá podobně jako fenykl, petržel nebo mrkev obecná.
99 Ukázka elektronické knihy