AMANDA McCABEOVÁ
park, protože bylo krásně. Tolik milovala Paříž! Po kamenech pod jejíma nohama tančily sluneční paprsky, komíny pekáren vydechovaly vůni čerstvě upečeného chleba, sukně pospíchajících dam šustily jemným hedvábím. Po pěšinkách parku běhaly děti a smály se, za nimi vlály stuhy jejich kloboučků a chůvy na ně starostlivě volaly. Alex se na chvíli zastavila a toužebně se na ně zadívala. Vtom do ní v běhu narazil malý klouček v námořnickém oblečku z modrého serže. „Pardon, madam!“ zvolal. „Pas de probleme,“ odpověděla a opět vykročila svou cestou. Emily měla nepochybně pravdu v jedné věci – Alex touží po něčem víc. Po své vlastní rodině. Rodině, která by byla odlišná od té, ve které ona sama vyrůstala, propojené především pevnými svazky jména, postavení a s nimi spjatých povinností. Chtěla by děti, které by milovala a starala se o ně a které by milovaly ji. Vždycky by věděly, kam a ke komu patří a že mají svou hodnotu jen proto, že jsou osobou, kterou jsou. Ale uskutečnění takové touhy se jí zdálo zrovna tak vzdálené jako měsíc na nebi. A to vědomí jí skoro vehnalo slzy do očí. Prošla kolem elegantních činžovních domů a několika malých obchůdků. Holčičky na ni jistě už čekají. Už jsou po večeři a po koupeli a zbývá ještě přečíst jim pohádku před spaním a uložit je. A ona si bude moci také lehnout. Čeká ji dlouhá, klidná, osamělá noc. V hale na ni čekala jedna služebná. „Pardon, mademoiselle,“ zašeptala. Měla vykulené oči a tvářila se nervózně. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286363
GUVERNANTKOU V PAŘÍŽI
Alex se polekala. Rychle si sundala klobouk a zeptala se: „Co se stalo? Ptala se po mně paní Bullardová? Je někdo nemocný?“ „To ne, ale přijela vám návštěva, čeká na vás v hudebním salonku. Říká…“ Naklonila k ní hlavu a s rukama neklidně svírajícíma bílou zástěrku tiše zašeptala: „Říká, že je vévoda!“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286363
OSMÁ KAPITOLA Alex opatrně nahlédla do setmělého hudebního salonku a překvapeně zjistila, že služebná měla pravdu – byl to skutečně vévoda, kdo čekal uvnitř. Její otec. Co jen může dělat v Paříži? Její rodiče žijí ve Florencii od té doby, co byli nuceni opustit Anglii, a když s nimi odmítla odjet a namísto toho přijala místo, které jí nabídla paní Grantleyová, těžko se s tím smiřovali. Psali si pak jen zřídka. Stál u jednoho z vysokých oken, pozoroval západ slunce a nevšiml si jí. Vypadal jinak než dřív. Jako by zestárl o několik let, přestože se neviděli pouze několik měsíců. Vlasy mu ještě víc zešedivěly, v šedém plášti působil velmi hubeně. Opíral se o hůl se zlacenou rukojetí. Zatoužila rozběhnout se k němu a obejmout ho, jak to dělávala v dětství. Tehdy se jí zdálo, že její otec je hradbou, která ji chrání před zbytkem světa, pevností, v níž je bezpečná. Ale byla si bolestně vědoma toho, že už není dítětem. Je nyní ženou, která si jde svou vlastní cestou, a její rodiče jsou jen slabí lidé. A ona je zklamala. „Papá?“ zavolala na něj, když vstoupila do místnosti, a nervózně si uhlazovala sukni. „Jsi to opravdu ty?“
Ukázka elektronické knihy