AMANDA McCABEOVÁ
park, protože bylo krásně. Tolik milovala Paříž! Po kamenech pod jejíma nohama tančily sluneční paprsky, komíny pekáren vydechovaly vůni čerstvě upečeného chleba, sukně pospíchajících dam šustily jemným hedvábím. Po pěšinkách parku běhaly děti a smály se, za nimi vlály stuhy jejich kloboučků a chůvy na ně starostlivě volaly. Alex se na chvíli zastavila a toužebně se na ně zadívala. Vtom do ní v běhu narazil malý klouček v námořnickém oblečku z modrého serže. „Pardon, madam!“ zvolal. „Pas de probleme,“ odpověděla a opět vykročila svou cestou. Emily měla nepochybně pravdu v jedné věci – Alex touží po něčem víc. Po své vlastní rodině. Rodině, která by byla odlišná od té, ve které ona sama vyrůstala, propojené především pevnými svazky jména, postavení a s nimi spjatých povinností. Chtěla by děti, které by milovala a starala se o ně a které by milovaly ji. Vždycky by věděly, kam a ke komu patří a že mají svou hodnotu jen proto, že jsou osobou, kterou jsou. Ale uskutečnění takové touhy se jí zdálo zrovna tak vzdálené jako měsíc na nebi. A to vědomí jí skoro vehnalo slzy do očí. Prošla kolem elegantních činžovních domů a několika malých obchůdků. Holčičky na ni jistě už čekají. Už jsou po večeři a po koupeli a zbývá ještě přečíst jim pohádku před spaním a uložit je. A ona si bude moci také lehnout. Čeká ji dlouhá, klidná, osamělá noc. V hale na ni čekala jedna služebná. „Pardon, mademoiselle,“ zašeptala. Měla vykulené oči a tvářila se nervózně. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286363