fungovat. Vše je…“ „Já vím, já vím. Musím do práce,“ přerušila ho Kristina. „Teplota třicet osm stupňů, masáž tři, komplet,“ řekla, jakmile vlezla do sprchy. Z každé části sprchy začala téct příjemně teplá voda. Kristina vylezla ze sprchového koutu. Oblékla se a nechala si udělat make-up. Zbývalo už jen vzít si kabelku, nazout boty a vyjít na střešní parkoviště, kde již bylo připravené auto. Kristina nasedla, jako kdyby byla pouhý stroj. Stejně jako většinu dní jejího života. Vše mělo svůj systém a řád. „Přeji pěkný den, slečno,“ ozval se centrální počítač a auto se vzápětí odlepilo od střechy. Sluneční paprsky měkce osvítily metropoli jakýmsi vanilkovým nádechem. Za chvíli bude v práci a bude se muset tvářit tak, aby na ní nikdo nic nepoznal. Snažila se nemyslet na Pavla. „Jsme na místě,“ oznámil jí centrální počítač auta. „Jo, děkuji,“ odpověděla Kristina. Vystoupila a šla do své pracovny. Rozhodla se vymyslet parfém s originální vůni růží. Jakkoli práce kdysi něčím nevysvětlitelným ji naplňovala, dnes neměla moc náladu něco tvořit, přesto se snažila přemoci. Najednou uslyšela zvenčí křik. Roboti tam dost tvrdě pohazovali s nějakým mužem. „Co se to děje?“ ptala se svého robota. „To je bezprizorný. Chtěl se dostat do budovy.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286207
„Jak se vůbec do naší zóny dostal?“ „Dovezli ho spolu s ostatními na práci.“ „Na práci, copak to nemohou dělat roboti?“ „Ne všechno mohou dělat roboti.“ „Zajímalo ji, jak vypadá ten, co se chtěl dostat do budovy.“ Robot si sáhl na břicho a zapnul nějaký knoflík. Břicho se mu rozevřelo a vyjela z něho malá obrazovka. Kristina spatřila muže, kterého odváděli pryč. Byl to Pavel.“ Bylo těžké skrýt emoce, ale ovládla se a rukou pokynula robotovi, že ji to už víc nezajímá. Sedla si na gauč ve své pracovně a požádala robota o kafe. Proč se Pavel dobýval do mrakodrapu, kde pracovala? Co se to děje? Čas v práci jí ubíhal nekonečně pomalu. Ačkoliv tam mohla být tak hodinku. Po práci se rozhodla zajít za starou prodavačkou. Ona toho ví hodně, ale nechce ji z nějakého důvodu říci celou pravdu. Jenže prodavačku v obchodě nenašla. Dokonce byly prázdné i regály. Jako kdyby tam alespoň třicet let nikdo neprodával. „Hledáte něco?“ uslyšela hlas. Kristina sebou trhla. Otočila se a spatřila podivného chlapa. Jakoby ho už někde viděla. „Nevíte, kde je ten obchod, co tady byl? Prodávaly se tu…“ „Nic tu nebylo, žádný obchod. Tohle je prázdné už přinejmenším třicet let. V dnešní době neexistují malé obchůdky,“ odvětil muž. Kristina z toho pána měla nepříjemný pocit.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286207
Jako by ji probodával pohledem. „Děkuji vám,“ špitla, „děkuji. Asi jsem se spletla. Na shledanou.“ „Na shledanou, mějte se hezky, slečno,“ odpověděl muž. Kristina odešla. Co možná nejrychleji. Upřímně řečeno byla ráda, že mu zmizela z dohledu. ´On je jeden z nich,´ probleskla jí hlavou myšlenka, ´už mě sledují. Prodavačka měla pravdu. Ona tam určitě byla, ale oni ji vygumovali z našeho světa. Nehodila se jim.´ Co možná nejrychleji doběhla do svého bytu, kde se zavřela na několik západů a hesel. Náhle si vzpomněla, odkud toho muže znala. Byl to chlap z jejího posledního děsivé snu, kdy se vydával za její matku, a pak ji odtáhl spolu s ostatními do auta. Otřásla se hrůzou. Začala se obávat, že to nebyl sen … copak je problém v dnešní době někomu vlézt do mozku a vymazat mu z paměti některé události. Několik dní se Kristina dívala z okna a kradmo se ohlížela kolem sebe. Bála se vyjít ven. Očima za zavřeným balkonovým oknem hledala někoho z agentů, ale nikdo podezřelý se v jejím okolí nenacházel. Nenápadně se ptala známých, zda něco nevědí o obchůdku v té malé zadní uličce, ale nikdo nic nevěděl. „Možná to všechno jsou jen sny,“ řekla si pro sebe, „nic se neděje. Asi byl můj otec skutečně blázen,“ snažila si namluvit, aby se z toho všeho nezbláznila.
Ukázka elektronické knihy