Paní domu sklonila pohled k lemu široké sukně. I chodbičkou ke schodišti nad studnou se táhl pás stop – nepochybně jich bylo víc, než stihli zanechat dnes. „Znovu vám říkám, že je to pro mne stejná záhada jako pro vás, kapitáne,“ trvala vdova na svém. „Překvapuje mě, že se vůbec někdo osmělil vstoupit do laboratoria, ať už z této, nebo z druhé strany. Jak již víte, můj manžel tam zemřel za znepokojujících okolností. Do této chvíle se nenašlo jiné vysvětlení, než že ho zavraždily pekelné mocnosti, s nimiž se nemoudře zapletl. Kromě Hykeše nemám stálé služebnictvo, ale platím dvěma ženám, které sem chodí vykonávat běžné denní práce. Sem dolů se jakživy neodvážily, vodu ze studny jim nabírá Hykeš.“ „K smrti vašeho muže se ještě dostaneme, ale teď se snažím přijít na to…“ „Pane?“ Stein se otočil ke dveřím, z nichž právě v hlubokém předklonu vyšel robustní správce. Výraz v jeho tváři se příliš nezměnil, jen se zdálo, že ještě více zbledla. „Poznal jste ho?“ zeptal se kapitán netrpělivě. Majordomus přikývl. „Je to on.“ „Dmitrij Vlasjev? Synovec ruského vyslance?“ „Ano.“ „Určitě? Obličej má rozbitý, opuchlý…“ „Hykeš to odpřisáhne i na Písmo svaté, když bude třeba.“ Stein zhluboka vydechl jako člověk, který dlouho zadržoval dech. Vykročil ke dveřím. „Mistře Šimone?“ „Ano, pane kapitáne?“ „Nedá se nic dělat, musíme celou věc nahlásit úřadům. Zajděte, prosím, na strážnici a všechno oznamte vrchnímu strážmistrovi. Ale jen jemu osobně, rozumíte? Ať se co nejdříve dostaví.“ „Jak si přejete, kapitáne.“ ( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286008