25. První kroky Celá velká rada, které se říká „malý kashag“, seděla v kruhu na polštářích v temné větší místnosti, těsně sousedící s lamovou místností. Svíčky i lampičky produkovaly své stínové divadlo a zdálo se, že to je jediná činnost, která se tu dá v nejbližší době očekávat. Lama sedí pohroužen sám do sebe, oči zavřené, hlavu sklopenou. Rty se mu lehce pohybují, jako by si něco mumlal, jako by se modlil. Celá rada čítala ani ne deset lidí. Byly tu všechny nejdůležitější osobnosti lámaserie. Ovšem nejsou tu sami. V koutě místnosti sedí malé, šesti- či sedmileté děvče. Na polštáři, objímá kolena, o která má opřenou bradu a přes něž se chaoticky plazí chuchvalce hustých, černých, mastných vlasů. V rukou spojených před koleny svírá odpudivého paňácu. Asi tři čtvrtě metru dlouhý dřevěný válec, v průměru asi osm centimetrů, na jehož konci jsou špinavé zmačkané hadrové bambule, z nichž jedna má zřejmě představovat hlavu. Na druhém konci se třepí dvě podlouhlé bambule, které by se při troše fantazie mohly nazývat nohama. Celou příšeru dotváří krátký, hadrem obalený klacek, který představuje ruce a tvoří pod hlavou paňáci jakýsi kříž. Je ale vidět, jak dívka paňácu silně svírá, vkládá do něj veškerou energii, jako by se sama oprošťovala od všech problémů a přenášela je na něj. Oblečená je do zdejších mnišských červených hadrů, zjevně vyhrabaných z fundusu lámaserie nějakým zoufalcem, protože na ní plandají tak, že člověk neví, jestli má kalhoty, sukni, sutanu či módní sárí; ovšem pro pětkrát větší osobu. Ne příliš vyplašeně, spíš zarputile zírá do místnosti. Jakmile se Vitas koukl do těch asijsky šikmých, ohromných, černých těkajících očí, ztratily se vlasy, ztratila se i rukama objatá kolena s příšerným paňácou a zůstaly jen a jen ty oči, do kterých se ponořil jako do peřin a zůstal v nich bezradně viset. Odpoutat se mu podařilo jen díky stínovému divadlu, které jednoduše přerušilo oční kontakt a on se osvobodil z toho zakletí. Až se oklepal náhlým chladem, který ho pak pohltil. Ticho. Nikomu z mnichů, zvyklých na hluboké meditace, nevadilo. Ale tady se zdálo, že všichni čekají snad na to, až někdo otevře dveře a zařve. Knihovník Akhum zíral s lehce nakloněnou hlavou do svíčky, jako by z ní měl vyskočit nějaký bódhisattva. Hinduista Mhosai Mangčug zase studoval prsty na obou rukou, jejichž bříška se o sebe vzájemně opírala… Jako výstřel zazněla konkrétní otázka mnicha Tungjura: „Tak co navrhujete?“ pátravě se po každém zvlášť podíval a dodal: „Co s ní?“ Jeho pohled ale říkal, že on sám (a zřejmě i lama) už dávno zná odpověď na tuto otázku. Pouze ho zajímá názor přítomných. „A řekla už aspoň, jak se jmenuje?“ osmělil se Lao Pu-wej. „Ještě neřekla ani ň, natož aby řekla svoje jméno,“ pravil lékař Sithar. „Maximálně přikývla hlavou, když jsem se jí ptal, jestli ji něco bolí, takže rozumí.“ Opět ticho. „Poslal bych ji dál na západ,“ nečekaně pronesl Lao Pu-wej rezolutním hlasem. „Jenom by ohrožovala naši pospolitost. Ohrožovala by naše meditace. Nebyla by to dobrá změna. Může znamenat rozklad celé naší lámaserie.“ Zaboří oči směrem dolů na zem a po chvilce ještě dodá, jako by chtěl sám sebe přesvědčit o správnosti svého postoje: „Pryč s ní. Tam se o ni postarají líp.“ Wung Pien, opatrovník zazděného poustevníka, rychle vstal a předstoupil před dívku, která se ale stále dívá někam do neurčita. „Jak se jmenuješ, děvče?“ zeptá se tibetsky. Dívka mlčí. „Jak se jmenuješ, děvče?“ zeptá se čínsky. Nic. „Jak se jmenuješ?“ zeptá se anglicky.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS286004