„Ne, Petere, nebyl.“ „Kdy jste naposledy navštívil Londýn?“ „Jen na jeden víkend v květnu.“ „S kým?“ „To je nepodstatné, Petere.“ „Ale není.“ „Byli jsme dva přátelé.“ „A ten druhý, to byl přítel, nebo přítelkyně?“ „To není podstatné.“ „Takže muž. Má nějaké jméno?“ Žádná odpověď. Čtu dál: „Až budete v červenci a srpnu v Londýně, máte používat jméno Markus Schweizer, novinář na volné noze, německy mluvící Švýcar. K tomu dostanete další příslušné dokumenty. Znáte nějakého Markuse Schweizera?“ „Petere, nikoho takového neznám.“ „Už jste někdy to krycí jméno používal?“ „Ne, Petere.“ „Nikdy jste o něm neslyšel?“ „Ne, Petere.“ „Ten přítel, kterého jste vzal do Londýna, jmenoval se Markus Schweizer?“ „Ne, Petere. A nevzal jsem ho tam. Doprovázel mě.“ „Ale německy mluvíte.“ „Dostatečně dobře.“ „Naši dotazovatelé hlásili, že víc než jen dostatečně. Říkali, že mluvíte plynně. Mě spíš zajímá, jestli máte pro ty moskevské pokyny nějaké vysvětlení?“ Už jsem ho zase ztratil. Zabral se do myšlenek, trochu jako Ed, oči upírá na zapocené přední sklo. Najednou slavnostně prohlásí: „Petere, je mi líto. ale já ta švýcarská osoba být nemohu. Do Londýna nepojedu. Je to provokace. Odstupuji.“
100
2kor agent_care_268.indd 100
21.7.2020 11:18:31
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285923