Ctibor nic neříkal, a tak jsem na něj toužebně pohlédl se slovy žádajícími o útěchu: „Ctíbo, co když se zblázním? Co když jsem se zbláznil? Možná bych se měl zabít! A skončit to všechno.“ Ctibor zasykl. „Dej pokoj!“ promluvil ke mně hlubokým hlasem a položil mi ruku na předloktí. „Víš….“ Byl jsem si vědom, že můj nápad měl spíše demonstrační podtext, ale jaksi jsem zneužil Ctiborovu účast a pokračoval: „Ve Styronovejch knihách, jak sám řekl, je téma sebevraždy přítomný pořád. Jeho tři významnější postavy zahynuly vlastní rukou. Přiznal, že když si poprvý po mnoha letech přečetl pasáže svejch románů, kde se hrdinky vydávají na cestu vedoucí k záhubě, ohromilo ho, jak přesně vytvořil vizi deprese v myslích těch mladejch žen a popsal instinktem, napájeným z podvědomí tehdy už zmítanýho duševní poruchou, psychickou nevyrovnanost, která je dovedla ke zkáze.“ „Ty zase perlíš, to se musí nechat,“ zasmál se Ctibor, který otevřel stavidla své hladince pití. Zčervenání bělma a pomalu protahované úsměvy byly jasným znamením, že je tam, v alkoholovém rauši. Mnohdy jsem si při těchto příležitostech sám sebe ptal, kam až jeho koutky dosáhnou? Setkají se snad s ušními boltci? „Ten Chocholatý… hrdinou jeho trilogie Jiné místo, jiná doba byla vlastně taky ženská, teda mladá holka. Ženský jsou silný. Mají to jinak než chlapi. Chlap má snad fyzickou sílu, ale ženská, jako druhej kabalistickej princip – o čemž ty víš samozřejmě víc – má sílu duševní. Styron, abysme u něj zůstali, se sám sebe ptal, cituji, abych použil tvůj výraz, Ctíbo: Které zapomenuté či zasuté události mohou přispět k objasnění postupného narůstání depresivního stavu až do stadia šílenství? 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285849