„Abyste věděla, s kým máte tu čest sedět u večeře.“ „Jemu taky řekl, že jsem Lucie. My mladí nejsme zvyklí si hned říkat, co nejradši jíme a jaké číslo podprsenky která máme. Na příjmení si nikdo nepotrpí,“ řekla drze. „Skutečně?“ zeptal se překvapeně. Nečekal, že bude mluvit tak útočně po několika hodinách ve výslechové místnosti. „To vy neznáte!“ pronesla triumfálně. Poručík jen zíral. Čekal, jak se zachová jeho šéf. Ten kupodivu invektivu přešel, jako kdyby ji neslyšel. „Dobrá, o čem ti dva mluvili?“ „Miky mě omlouval, že neumím německy. Pak se dohodli, že si teď dají baštu. Kvůli obchodu se sejdou později.“ „To všechno jste rozuměla?“ „No, moc neumím, ale Mikyho němčina zní srozumitelně. Hlavně nemele.“ „Kdy se sešli?“ „Přesně nevím. V sobotu dopoledne mi dal volno. Prý ať se jdu projít, nebo do kina, nebo tak. Měl nějaké jednání, ale nevím s kým. Ani nevím, jestli s jedním, nebo bylo schůzek víc. Prošla jsem se po starém centru. Je tam krásně.“ „Popis Vídně můžete vynechat. O to nám teď nejde.“ „O co vám vlastně jde? Stalo se snad něco Mikymu? Nebo něco provedl?“ „Všechno vám včas řeknu. Co ještě víte o pobytu ve Vídni?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285848