úplně vhod. Chtěli jsme pokračovat v malých formách divadla Semafor. To nás bavilo a těšilo. Nejbližší nám byl humor Petra Lutky a jeho textaře… Jiřího Zycha. Ano, to bylo moc pěkné. K unudění dlouhé a nesnesitelné nám připadaly hovory Jardy Hutky mezi písněmi. Občas to ani nebylo vtipné, jenom takové vystoupení ze zákopu, abych to tak metaforicky řekl, a zvolání: „Tady jsem, střílejte!“ My jsme ale chtěli být vtipní, nechtěli jsme terč trefit rovnou do černého. Obstřelování terče bylo pro nás daleko zajímavější. Třeba když při představení přišla otázka „Co si myslíte o lidech, kteří opustili naši zemi?“ a já jsem řekl: „My si kosmonautů velmi vážíme“ – všichni věděli, o čem to je, a v sále byla legrace. Ale kdybych byl tenkrát řekl třeba: „Jasně, udělali to dobře, dali těm komunistům na frak“ – tak by to bylo k ničemu. Nám se zdálo, že politika v doprovodných slovech i v mnoha písních Šafránu vede někam, kde to musí strašně brzy skončit. A že pak už nic nebude. Dneska se na to už dívám trošku jinak než tehdy, ale tehdy jsem to tak cítil. Myslím si, že u Vladimíra Merty to bylo trošku jinak. U Merty to bylo rozhodně jinak. Ale my jsme Vláďu tehdy zažili a vnímali mnohem míň. Byl tam také Vláďa Veit, v něm bylo také tolik hořkosti… A my jsme si říkali: „Tohle není to, co my chceme.“ Tak jsme odešli a založili jsme Malou autorskou revuální scénu – MARS. A hráli jsme chvíli v Rubínu, kde nás nechali. To netrvalo ani rok, než nás Zdeněk… Potužil. Ano, Potužil… vyšoupnul. Říkal: „Nezlobte se, kluci, ale tohle ne….“ My jsme mu vlastně v Rubínu provedli 94
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285843