II. ŘÍŠE A OSA
Po mnichovské konferenci tyto výpady pokračovaly až do počátku prosince, kdy se protifrancouzské demonstrace v Itálii stávaly naprosto běžnými. Mussolini se 9. prosince svěřil Cianovi, že si myslí, že v daném okamžiku věci zašly příliš daleko, takže by se do soukolí protifrancouzské kampaně mělo nasypat trochu písku. „Jestli to půjde dál tímhle tempem,“ pomyslel si, „budeme muset nechat promluvit děla, ale k tomu ještě nenastal čas.“ Koneckonců tato kampaň nebyla podněcována jako předehra války, nýbrž aby posloužila méně drastickému účelu – přivyknout veřejné mínění smluvně stvrzenému vojenskému spojenectví s Německem. První návrh takové aliance vyšel od Ribbentropa při Hitlerově květnové návštěvě Říma, ale i když se zdálo, že je této ideji příznivě nakloněn, Mussolini nakonec instruoval Ciana, aby byl vyhýbavý. Toto téma Ribbentrop opět nastolil v Mnichově. „Říká, že je to to nejlepší na světě,“ napsal Ciano přezíravě. „On vždycky přehání, ten Ribbentrop. Bezpochyby si to docela v klidu prostudujeme a možná to načas dáme stranou.“ Přesně tohle mu Mussolini uložil. O nic úspěšnější nebyl německý ministr zahraničí ani při své říjnové návštěvě Říma. Ciano po počátečním návalu nadšení zjistil, že k tomu člověku pociťuje srdečnou nechuť, a netrpělivě poslouchal, když Ribbentrop, hovořící o Anglii, jako by byl nějaká žena, co si stěžuje na „nevěrného milence“, povýšeně poučoval duceho, že válka je nevyhnutelná a že by se Pakt proti Kominterně měl změnit na vojenské spojenectví, do něhož by se mělo přibrat Japonsko. Mussolini byl zdvořilý, leč odmítl zavázat se. Řekl, že italské veřejné mínění k tomu ještě není zralé. Generálové a buržoazie by to rozhodně neschvalovali a totéž by platilo o církvi, jejíž vztahy s německou vládou se vůčihledě kalily, a rovněž o králi, jenž sice nesnáší Francouze a upírá zrak na Korsiku, ale ještě víc si protiví Němce. Avšak rozepře s Francií nutila Mussoliniho, aby spoléhal na německou podporu, tak jako ho předtím k tomu donutila etiopská válka. Se znepokojením vyslechl zprávu, že zatímco veřejně vznášel nárok na Korsiku, Nice a Tunisko, Ribbentrop byl v Paříži – aby vyvolal nesváry mezi Anglií a Francií, podepsal prohlášení garantující existující francouzsko-německou hranici. Také ho znepokojily pověsti o vojenské dohodě mezi Británií a Francií a o amerických záměrech dodávat v případě nutnosti demokraciím vojenský materiál. Možná snad také doufal, že pokud podepíše vojenský pakt s Německem, bude mít větší vliv na německou politiku. Je jisté, že na sklonku roku 1938 dospěl k závěru, že už nemůže otálet. Ciano uložil 3. ledna Attolikovi, aby dal Němcům na srozuměnou, že duce bude brzy připraven podepsat spojeneckou smlouvu. „Dříve,“ zapsal si Ciano do deníku, „projevoval Attolico k myšlence spojenectví s Německem spíše nepřátelství,“ ale dnes „se o ní vyslovil s otevřenou přízní. Pravil, 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285602