KATY EVANSOVÁ
„Jak myslíš,“ povzdychnu si. „Budeme dál chodit.“ Ne že by to pomáhalo. Ale co jiného mi zbývá? Chození sem a tam je pořád lepší, než když se bude zalykat v postýlce a já si budu trhat vlasy vedle na pohovce. Něco vám ale řeknu. Nemám k trhání vlasů daleko. A zase k oknu, na terasu, tam chvíli pobudeme na čerstvém vzduchu a pak – „Mohla bych si ji vzít?“ slyším za sebou náhle měkký hlas Indie Crowleyové. Zarazím se. V prvním okamžiku si nejsem jistý, jestli se mi jen něco nezdálo. „Můžu?“ opakuje. Stojí hned za mnou, tak blízko, že cítím její dech na svém krku. Pomalu se k ní otočím a podívám se do jejích tmavých očí. Její oči… Jsou vážně nádherné. Jak se v nich odráží světlo, třpytí se jako hvězdy na noční obloze. Všiml jsem si jejich hloubky a podmanivé krásy v prvním okamžiku, kdy jsem se do nich podíval. Vzpomínám si, že mi přelétlo po zádech lehké mrazení. Dokonce jsem později uvažoval, jestli její oči nebyly jedním z důvodů, byť podvědomým, proč jsem na místo svojí osobní asistentky přijal právě ji. Pak jsem tuhle myšlenku zavrhl. Vždycky jsem přijímal zaměstnance pouze na základě jejich schopností. India není výjimkou. Brzy se ukázalo, že je velmi dobrou asistentkou. Kdyby nebyla, neprosil bych ji, aby se na čtrnáct dní vrátila zpátky. „Opravdu si ji chcete pochovat?“ ptám se nahlas, protože si uvědomím, že čeká na odpověď. Podívá se na červený a ubrečený obličejík mojí neteře a výraz její tváře zjihne. „Kdo by si nechtěl pochovat tuhle rozkošnou princeznu?“ zamumlá na holčičku. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285230
CHCI TĚ ZPÁTKY!
V tuhle chvíli mi Rosie připadá jako všechno možné, ale rozhodně ne jako rozkošná princezna. Vypadá spíš jako červená vzteklá opička, ale nahlas to pro jistotu říkat nebudu. Je mi jasné, co by následovalo. Zamračený pohled a výtka: Jak to jenom můžete říct? „Ty jsi ale roztomilá,“ pokračuje India konejšivým tónem a jedním prstem pohladí Rosii po tvářičce. A já jsem svědkem malého zázraku. Rosie zmlkne a dívá se na Indii. Je možné, že na ni má takový vliv ženský hlas? Dochází mi totiž, že poslední žena, která na ni mluvila, byla Alex. „No tak, dejte mi ji,“ natahuje ke mně India ruce. Dávám jí Rosii do náruče. Ona ji jemně uchopí a začne s ní pohupovat. U toho na ni cosi konejšivě mumlá. Moje neteř ani nedutá. Pozorně poslouchá a ještě pozorněji si prohlíží nový objekt svého zájmu. Mokré tváře jí pomalu schnou. A dokonce se začíná usmívat! „To je ale hodná holčička,“ usmívá se také India. „Copak? Líbí se ti moje vlasy?“ Rosie právě uchopila pramen Indiiných vlasů a s vervou za něj zatahala. „Nebolí to?“ plácnu první, co mě napadne. „Ale prosím vás,“ odpoví mi India pobaveně. „Buďme rádi, že ji něco zaujalo.“ „Myslím, že jste ji zaujala hlavně vy.“ „Jak to myslíte?” podívá se na mě India krátce a hned se zase skloní k dítěti. „Jakmile vás uslyšela promluvit, utišila se. Asi jí chyběl ženský hlas.“ „Možná. Anebo jen vycítila, že nejsem nervózní. Na rozdíl od vás.“ „Copak já jsem byl nervózní?“ opáčím. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285230
KATY EVANSOVÁ
Vždyť jsem si dával pozor, abych mluvil co nejtišeji. „A nebyl snad?“ usměje se India. „Tak dobře, byl,“ připouštím, protože je to koneckonců pravda. „Ale dával jsem si zatraceně dobrý pozor, aby to na mně nebylo znát.“ „To nestačí.“ „Nechápu,“ zamračím se. „Nestačí klid předstírat. Nejlépe ji utěšíte, když klidný skutečně budete.“ „Jak by mohla poznat rozdíl?“ není mi jasné. „Nepodceňujte ji. Já jsem to poznala a ona vaši nervozitu cítí zrovna tak.“ „Ale jak…“ Zmateně zavrtím hlavou. Jak by to sakra mohlo několikaměsíční dítě poznat? „Instinkty,“ vysvětluje mi India. „Prostě to vycítí. Stejně jako vaši náladu vycítí třeba pes.“ Náhle si vzpomenu, že něco podobného už jsem slyšel. Včera mi podobně radil ten otec, který si ke mně přisedl na lavičku. Také tvrdil, že důležité je zachovat klid. „Takže klid, říkáte,“ zamumlám si pod vousy. „Ano. To je půlka úspěchu, když ji chcete utěšit.“ „A jaká je ta druhá půlka?“ „Trpělivost.“ Ušklíbnu se. „Zní to jednoduše. Ale po pravdě řečeno, když vám vříská v náručí už skoro hodinu, jednoduché to vůbec není.“ „Já vám věřím, pane Walkere,“ pokývne India souhlasně hlavou. „Kdybych byla ve vaší situace, nejspíš bych také panikařila. Máte za ni teď odpovědnost, a to člověk lehce ztratí hlavu.“ Její slova mě trochu uklidňují. Rovněž mě uklidňuje fakt, že následující dva týdny tu přes den bude 100 Ukázka elektronické knihy