KATY EVANSOVÁ
„Jak myslíš,“ povzdychnu si. „Budeme dál chodit.“ Ne že by to pomáhalo. Ale co jiného mi zbývá? Chození sem a tam je pořád lepší, než když se bude zalykat v postýlce a já si budu trhat vlasy vedle na pohovce. Něco vám ale řeknu. Nemám k trhání vlasů daleko. A zase k oknu, na terasu, tam chvíli pobudeme na čerstvém vzduchu a pak – „Mohla bych si ji vzít?“ slyším za sebou náhle měkký hlas Indie Crowleyové. Zarazím se. V prvním okamžiku si nejsem jistý, jestli se mi jen něco nezdálo. „Můžu?“ opakuje. Stojí hned za mnou, tak blízko, že cítím její dech na svém krku. Pomalu se k ní otočím a podívám se do jejích tmavých očí. Její oči… Jsou vážně nádherné. Jak se v nich odráží světlo, třpytí se jako hvězdy na noční obloze. Všiml jsem si jejich hloubky a podmanivé krásy v prvním okamžiku, kdy jsem se do nich podíval. Vzpomínám si, že mi přelétlo po zádech lehké mrazení. Dokonce jsem později uvažoval, jestli její oči nebyly jedním z důvodů, byť podvědomým, proč jsem na místo svojí osobní asistentky přijal právě ji. Pak jsem tuhle myšlenku zavrhl. Vždycky jsem přijímal zaměstnance pouze na základě jejich schopností. India není výjimkou. Brzy se ukázalo, že je velmi dobrou asistentkou. Kdyby nebyla, neprosil bych ji, aby se na čtrnáct dní vrátila zpátky. „Opravdu si ji chcete pochovat?“ ptám se nahlas, protože si uvědomím, že čeká na odpověď. Podívá se na červený a ubrečený obličejík mojí neteře a výraz její tváře zjihne. „Kdo by si nechtěl pochovat tuhle rozkošnou princeznu?“ zamumlá na holčičku. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285230