JENNI FLETCHEROVÁ
„Bylo by tedy lepší říct, že každá je krásná svým vlastním způsobem?“ „Ano.“ Tiše si povzdechla, jako by jí spadl kámen ze srdce, i když to bylo příliš hezké, než aby to byla pravda. Jestlipak by říkal totéž, kdyby tu vedle něho místo ní seděla Lydia? Nebo by ho opět oslnila? A jak si tím může být jistá, dokud se Arthur s její sestrou opět neocitne v jedné místnosti? „Doopravdy si myslíte, že krásný může být každý?“ Nemohla si pomoct a musela se ho na to zeptat. „Pokud ta krása vychází zevnitř, tak ano. Doopravdy si to myslím.“ „I když mu třeba hyzdí tvář jizva?“ „Frances.“ Položil mušle zpět do písku a uchopil její tvář do dlaní. „Vždyť už jsem vám to řekl. Já už vaši jizvu ani nevnímám. Vidím pouze vás.“ Srdce se jí málem zastavilo a došlo jí, že zadržuje dech. Jeho prsty ji hřály. A cítila jeho mozolnatou kůži. I díky tomu je krásný, napadlo ji. Velice pohledný, zvláště teď, když seděl vedle ní a tvářil se, že je mu v její společnosti naprosto skvěle. Zažil životní zkoušky stejně jako ona, i když celý jeho příběh zatím neznala. Říkal, že se mu o minulosti nemluví lehce, ale to jí také ne. Toužila jeho příběh znát. Dokonce, i když byla jeho tvář jen kousek od její a jeho jantarové oči na ni hleděly se stejnou pronikavostí jako ty její na něj. „Arthure.“ Schválně zamrkala a odtáhla hlavu ve chvíli, kdy se k ní jeho tvář začala pomalu přibližovat. „Co se vám stalo?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285227