Když jsem dokončila hlášení za Deliina tichého vzlykání, uvědomila jsem si, že je šero, podzimní slunce začalo klesat, aniž bych si toho všimla. Přešla jsem k vypínači a rozsvítila ostré stropní světlo. „Děkuji, sestro.“ Doktorka Lynnová mě zatím z ničeho nevinila. Styděla jsem se za zakrvácené rukávy, které už začínaly hnědnout, rozepnula jsem je, hodila do koše na prádlo, umyla si předloktí a našla si nové. Bridie stála v koutě a vypadala vším tím šrumcem během poslední hodiny trochu omámená. Doktorka si posunula malé brýle výš na nos, prohlédla si kartu Delie Garrettové a něco dospod připsala. Rozhodně bych se měla postarat o nepořádek po porodu, ale nechtěla jsem vstupovat mezi doktora a pacientku. Prázdná postýlka – aspoň tu jsem mohla dát pryč od Deliiny postele, kde stála jako němá výčitka. Převezla jsem ji s jedním skřípějícím kolečkem ke stolu vedoucí sestry oddělení. (Pro dnešek k mému stolu. Byla to všechno moje zodpovědnost.) „Vaší ztráty je mi moc líto, paní Garrettová,“ promluvila doktorka. Zasténání. (Zklamala jsem ji? Tolik jsem toužila dostat se pryč z téhle dusné místnosti.) „Podle toho, jak vaše dcerka vypadala,“ pokračovala doktorka, „usuzuji, že její srdíčko přestalo tlouct už před několika hodinami, pravděpodobně kvůli té chřipce.“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285178