Dryák (Ukázka, strana 99)

potutelně, když se po představení proplétali zákulisím, kde se král dobře vyznal. „Tahle Řekyně by určitě stála za to, ale nemysli si, že podrží každému.

Ani já jsem u ní neuspěl, i přes korunu na hlavě,“ připojil lítostivě. „A pokud vím, ani nikdo jiný. Je moc namyšlená, a přitom chytrá až běda. Každého chlapa hned přečte a dá mu to sežrat. Se svou oslnivou krásou a talentem je to nebezpečný dravec,“ potřásal hlavou, „moc nebezpečný dravec. Nakonec jsem rád, že mezi námi nic nebylo, protože kdyby ano, musel bych ji za měsíc uškrtit – nebo nechat popravit.“ Z úzké chodbičky jim vyšel vstříc drobný muž v květované vestě, s šedými kalhotami pod kolena a bílými punčochami. Když spatřil krále, ustoupil stranou a uklonil se tak hluboce, až mu mašle na konci copánku málem přelétla přes hlavu. „Krásné představení, maestro Sartorio, opravdu krásné,“ utrousil Václav blahosklonně. „Děkuji, Veličenstvo, z hloubi srdce děkuji,“ mužík se znovu uklonil, ale stihl blesknout pohledem po Pernathovi. „Mimochodem, je to dcera mého osobního lékaře Mavrokordata, Makropulos je její umělecké jméno,“ ucedil Václav, když došli na konec chodbičky a stanuli před úzkými dveřmi. Král na ně dvakrát zaklepal, a aniž by čekal na vyzvání, otevřel je a vtáhl Pernatha za sebou.

Operní diva je čekala na lenošce potažené červeným damaškem. Měla na sobě černý saténový župánek vyšitý stříbrnými draky, z jehož klop se nořil štíhlý, medově zbarvený krk. Konečně zblízka viděl tu až vyzývavě krásnou tvář s velkými rudými rty pod jemně tvarovaným nosem mezi nejzelenějšíma očima, jaké kdy spatřil. A stačilo natáhnout ruku, aby se mohl dotknout jako vraní křídlo černých vlnitých vlasů, jež lemovaly ten dramatický obličej. „Veličenstvo, jaké překvapení,“ pronesla zvonivým hlasem Elina Makropulos, vstala z lenošky a sklonila se v hluboké dvorské pokloně. Klopy župánku se pootevřely a odhalily značnou část jejích plných ňader. „Zanech té ironie, Elino,“ zasmál se Václav. „Přišel jsem ti představit svého spolužáka z Vyšehradské koleje a dobrého přítele, který se před nedávnem vrátil z dalekých zemí.“ Zpěvačka se napřímila a pohlédla na Pernatha. Nijak nedala najevo, že by si ho pamatovala, a ukročila k němu. Přitom se jí vysunutá noha odhalila až do poloviny stehna a rty jí rozvlnil náznak úsměvu. Bože, je ještě krásnější než na jevišti, pomyslel si Pernath.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285091

Poté zpěvačka krok dokončila a podala mu ruku. „Přátelé Jeho Veličenstva jsou také mými přáteli,“ řekla zvučně a její úsměv se rozšířil.

Na Pernatha se už smálo mnoho žen různých barev a ras. Smálo se všelijak – unyle, vyzývavě, upejpavě, vulgárně i nesměle – avšak nikdy to nebylo jako teď.

Zdálo se mu, že letí těm smaragdovým očím vstříc, že se do nich propadá jako do hlubin moře, současně je to však on, do něhož se to moře bezmocně vsakuje.

Omámeně se sklonil a nabízenou ruku políbil. Ta mu vyšla vstříc a hřbetem se mu mazlivě otřela o rty. „Poručík Athanasius Pernath byl zcela uchvácen tvým dnešním výkonem a projevil přání ti osobně složit poklonu,“ pokračoval král jako rozený kuplíř a Pernath mu byl vděčný, neboť nebyl schopen nic říci. „Král má pravdu, slečno,“ zmohl se konečně na odpověď. „Viděl jsem vás před rokem v Benátkách v opeře Il pastor regio, ale ten večer jsem neměl čas,“ zpěvačce se blesklo v očích, aniž si toho Pernath všiml, „abych vám složil poklonu. Jsem rád, že teď to mohu napravit,“ pokračoval, „váš božský zpěv mě opravdu zasáhl až do hloubi srdce a před vaší andělskou krásou bezpodmínečně kapituluji.“ Zpěvačka se odtáhla. „Ach Bože, Václave, další jelimán,“ utrousila zklamaně ke králi, „a přitom na pohled působil docela sympaticky.“ Otočila se na Pernatha. Její obličej pohrdáním ztvrdl a vyhlížel jako odlitý z bronzu. „Pane Pernathe, co když teď já nechci marnit čas posloucháním ošoupaných poklon, které mi říkají všichni muži a které jsem už slyšela snad tisíckrát,“ řekla odměřeně. „Já přece vím, že Monteverdiho hudba je andělská, můj hlas bez chyby a že jsem krásná, takže mi to nemusíte připomínat, abyste se mi dostal pod sukně, když se vám zrovna zlíbí!“ Athanasius Pernath byl na chvíli zmaten příkrou změnou v chování zpěvačky, pak však pocítil, jak se v něm zvedá vlna vzteku nesená palčivou touhou tu ženu nějak urazit. „Slečno, vy mně zase nemusíte připomínat, jak se chovají děvky. Potkal jsem jich dost, abych poznal, když mezi ně někdo patří.“ Zpěvačce se vztekem zablesklo v očích.

Pernath pokračoval tím správně kousavým tónem.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285091

„Dovolte, abych vám za dnešní milé přijetí poslal dárek. Je to kniha, kterou jsem si přivezl z Indie a která popisuje téměř sto milostných poloh. Doufám, že rozšíří vaši dokonalost ještě v jiném oboru, než je zpěv.“ Když skončil, chvilku se zdálo, že se na něho Elina Makropulos vrhne.

Vycenila zuby a očima probodávala Pernatha. Pak se však rysy její tváře uvolnily a zpěvačka se zvonivě rozesmála. Tahle dáma je opravdu měňavá jako lyonské hedvábí v denním světle, pomyslel si. „Není to takový jelimánek, Václave,“ zavrkala zatím zpěvačka, jako by se nic nestalo, „možná s ním přece jen bude zábava.“ Blahosklonně si měřila oba muže, než se jí na tváři objevil náznak údivu. „Řekl vám už někdo, že jste si podobní?“ optala se.

Král s Pernathem se na sebe překvapeně podívali a zpěvačka se rozesmála. „Vy to přece nemůžete vidět. Ti, kterých se to týká, nikdy vzájemnou podobu nevidí,“ smála se, „to musí někdo třetí, kdo má vycvičený zrak, jako třeba my, lidé od divadla.“ „Máte pravdu, slečno Elino,“ král významně zamrkal, „my jsme vlastně s panem Pernathem bratři a máme ještě tři další.“ Zpěvačka po něm mrskla pohledem. Neměla ráda, když si z ní někdo utahoval. Obrátila se k jeho společníkovi a nasadila svůdný úsměv. „Pane Pernathe, vaši indickou knihu přijmu jako dárek jedině s podmínkou, že se z ní budeme učit společně,“ popošla o krůček dopředu, „a mohli bychom začít hned zítra odpoledne v mém domě na staroměstském tržišti u Rytířské ulice,“ dodala bezostyšně.

Král prudce vydechl. „Nebojte se, dorazím,“ odpověděl v stejném tónu Pernath, jako by si sjednávali obchodní schůzku. „Ale musím vás varovat, pane Pernathe,“ připojila zpěvačka. „Je to Elina Makropulos, která opouští své milence, nikdy naopak.“ Sotva vyšli ze šatny, chytil král Pernatha za rameno. „Možná jsme si trochu podobni,“ hleděl mu zblízka do obličeje, „máš zrovna takový zoban jako já.“ Vzápětí jeho myšlenky přeskočily k něčemu jinému. „Ta indická kniha opravdu existuje, nebo sis ji vymyslel?“ zeptal se lačně.

101

Ukázka elektronické knihy