živý / bylo to až k smrti krásné“). Vteřina taje a odplývá do věčnosti; věčnost taje a odplývá do vteřiny. Nostalgie vypadá jen zdánlivě jako bezpečný přístav, útěšné skryté místo, kabát, do něhož se lze zachumlat; ale ten kabát je z mlhy a někdy v něm mrazí, a moře se dotýkáš kotníky, spokojeně se v něm brouzdáš, a náhle stoupá a voda konejšivé slasti se mění v povodeň, před níž se musíš zachránit. Třeba tím, že si nebudeš nic namlouvat. Člověk je bezmocný vůči času a samospádu věcí. Neví, zda plave na hladině, či tone v hloubce. Někdy se zdá, že na tom ani nesejde. Zbývá tichá krása obrazů: „Komorník tam tiše stojí / na podnose babylonská věž“. A někdy báseň jako doplňovačka, postav si ji sám, jak se ti zachce. Básník chodí s básníky za jakéhokoli počasí. Neustále k němu přicházejí a ujišťují jej, že jsou tady. Blatný, Kainar, Halas, Dyk (s ním si říká „Nejsem živý / Mrtvý ne / Tak uprostřed“), žije v Brně, žije Brnem, ale objevuje se tu i Foglar-Jestřáb, též sui generis básník pro chlapecká léta. Ale také sem mají stálý přístup ti nejbližší z rodiny, kamarádi, generační druhové… Stöhr v sobě nemá ambici široké obzíravosti a velkého gesta. Jeho zrak sahá tam, kam stačí. Nemusí zírat do dálky, dálka je v tom nejbližším, právě v něm. Být občas klasický, málokdy klasik. „Je tolik slov a tolik netopýrů.“ Tlumenou úzkostí prorůstá nenápadný patos. Patos až k zajíknutí, ale s prudkým odvrácením, strohým odkašláním a možná i odplivnutím. Dotírá a doléhá tvrdost poznání: „Nežil jsem co bylo / ale co by mohlo být“. A zase ta obyčejnost až
tajně svatá. Na konci vždy něžná bezradnost nebo bezradnost něhy – „Tolik lásky / se kterou se nedá nic dělat“. Internet je přece jen občas k něčemu. Upozornil mě na knihu Alexandera Goldscheidera Cílené náhody (Pointa Publishing 2020). Jde o první svazek vzpomínání hudebníka, vystudovaného hudebního vědce a kdysi tuším i hudebního kritika, který na počátku osmdesátých let emigroval do Británie. Autor přistoupil ke svému záměru opravdu gruntovně: líčí svůj život od nejranějšího dětství zhruba do konce druhého decenia s mnoha průhledy do budoucnosti. Sepsal vyprávění o životě a všem, co ho utváří od samých počátků, od těch určení nejvíce signifikantních až po jemné a těžko postřehnutelné vývojové střípky, od toho fundamentálního až po to bezmála zapomenuté, co se však přece jen pod příhodným nastavením vynořuje z paměti. Jedním určujícím tématem je pro Goldscheidera hledání kořenů, jejich pozvolné a trpělivé ohledávání a rozpoznávání. Základy pro něj spočívaly v rodině. Jeho maminka, příchozí z bělogvardějského Ruska, byla herečka v divadle E. F. Buriana, tatínek, Žid s typickým osudem, novinář a přednormalizační šéfredaktor časopisu Kino (i on se nakonec po rozpadu prvního manželství rozhodl k odchodu z vlasti). S rodiči trávil memoárista většinu svého dětství v prostředí umělců a intelektuálů, kultura a umění vstupovaly do jeho světa naprosto přirozeně a permanentně. Rekrutuje se z toho bezpočet historek, mnohdy vtipných a zajímavých, a zejména vždy nějak
96 | Bagately Jiřího Zizlera
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285090