živý / bylo to až k smrti krásné“). Vteřina taje a odplývá do věčnosti; věčnost taje a odplývá do vteřiny. Nostalgie vypadá jen zdánlivě jako bezpečný přístav, útěšné skryté místo, kabát, do něhož se lze zachumlat; ale ten kabát je z mlhy a někdy v něm mrazí, a moře se dotýkáš kotníky, spokojeně se v něm brouzdáš, a náhle stoupá a voda konejšivé slasti se mění v povodeň, před níž se musíš zachránit. Třeba tím, že si nebudeš nic namlouvat. Člověk je bezmocný vůči času a samospádu věcí. Neví, zda plave na hladině, či tone v hloubce. Někdy se zdá, že na tom ani nesejde. Zbývá tichá krása obrazů: „Komorník tam tiše stojí / na podnose babylonská věž“. A někdy báseň jako doplňovačka, postav si ji sám, jak se ti zachce. Básník chodí s básníky za jakéhokoli počasí. Neustále k němu přicházejí a ujišťují jej, že jsou tady. Blatný, Kainar, Halas, Dyk (s ním si říká „Nejsem živý / Mrtvý ne / Tak uprostřed“), žije v Brně, žije Brnem, ale objevuje se tu i Foglar-Jestřáb, též sui generis básník pro chlapecká léta. Ale také sem mají stálý přístup ti nejbližší z rodiny, kamarádi, generační druhové… Stöhr v sobě nemá ambici široké obzíravosti a velkého gesta. Jeho zrak sahá tam, kam stačí. Nemusí zírat do dálky, dálka je v tom nejbližším, právě v něm. Být občas klasický, málokdy klasik. „Je tolik slov a tolik netopýrů.“ Tlumenou úzkostí prorůstá nenápadný patos. Patos až k zajíknutí, ale s prudkým odvrácením, strohým odkašláním a možná i odplivnutím. Dotírá a doléhá tvrdost poznání: „Nežil jsem co bylo / ale co by mohlo být“. A zase ta obyčejnost až
tajně svatá. Na konci vždy něžná bezradnost nebo bezradnost něhy – „Tolik lásky / se kterou se nedá nic dělat“. Internet je přece jen občas k něčemu. Upozornil mě na knihu Alexandera Goldscheidera Cílené náhody (Pointa Publishing 2020). Jde o první svazek vzpomínání hudebníka, vystudovaného hudebního vědce a kdysi tuším i hudebního kritika, který na počátku osmdesátých let emigroval do Británie. Autor přistoupil ke svému záměru opravdu gruntovně: líčí svůj život od nejranějšího dětství zhruba do konce druhého decenia s mnoha průhledy do budoucnosti. Sepsal vyprávění o životě a všem, co ho utváří od samých počátků, od těch určení nejvíce signifikantních až po jemné a těžko postřehnutelné vývojové střípky, od toho fundamentálního až po to bezmála zapomenuté, co se však přece jen pod příhodným nastavením vynořuje z paměti. Jedním určujícím tématem je pro Goldscheidera hledání kořenů, jejich pozvolné a trpělivé ohledávání a rozpoznávání. Základy pro něj spočívaly v rodině. Jeho maminka, příchozí z bělogvardějského Ruska, byla herečka v divadle E. F. Buriana, tatínek, Žid s typickým osudem, novinář a přednormalizační šéfredaktor časopisu Kino (i on se nakonec po rozpadu prvního manželství rozhodl k odchodu z vlasti). S rodiči trávil memoárista většinu svého dětství v prostředí umělců a intelektuálů, kultura a umění vstupovaly do jeho světa naprosto přirozeně a permanentně. Rekrutuje se z toho bezpočet historek, mnohdy vtipných a zajímavých, a zejména vždy nějak
96 | Bagately Jiřího Zizlera
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285090
odrážejících a zachycujících povahu doby. Otec po válečné zkušenosti hledal východisko ve vstupu do KSČ a stal se reformním komunistou. Syn se snaží porozumět jeho motivům, nevidí v něm prospěcháře, nýbrž poctivého idealistu kritického k nepravostem, ale nezastírá ani názor otcova přítele Gustava Francla, že bez stranické legitimace by se šéfredaktorem významného časopisu nestal. Milovaná maminka se stala branou k mnoha známostem s tehdejšími menšími či většími celebritami, vztah k jejím ruským rodičům – bohémsky velkosvětské babičce a okázale povýšenému dědečkovi s antisemitskými předsudky – přiváděl autora zas na trochu jinou planetu. Vzpomínáním se tak vine i hledání identity: „Nepatřil jsem bohužel nikam,“ praví se s nádechem bezradnosti a smutku na jednom místě. Ani dítě, ani dospělý, ani věřící, ani ateista, ani Žid, ani gój, ani režimní, ani protirežimní… Naléhala na něj celá řada rozporů a bylo třeba odpovědět na řadu otázek. Goldscheider to nakonec dokázal, jen k tomu přece jenom potřeboval více času. Vyrovnal se se svým židovstvím, rekonstruoval pro sebe utrpení svého rodu, v exilu vydal dvoj-CD s hudbou z Terezína, aby dokázal, že hudba z oné doby a oněch míst není jen dokumentem o tvorbě v extrémních podmínkách, nýbrž obsahuje nesporné kvality sama o sobě. A jeho děti už nalezly k judaismu vztah zcela spontánní a hluboce niterný. Kniha též představuje neobyčejně zajímavou výpověď o životě v socialismu padesátých a šedesátých let. Autor jej popisuje bez jakýchkoli předsudků, tak, jak jej na vlastní kůži zakoušel – a v tom
dílo vstupuje do současných polemik a bojů o takzvanou „každodennost“ v minulém režimu. Pisatel nikde věci nezjednodušuje, konfrontuje přímočaré a neznalé vidění dětství s postojem zralého odstupu, ale v hodnocení lidí i věcí vždy váží na lékárnických vahách, citlivě exponuje složitost a mnohotvárnost všedního života i aspektů „velkých“ dějin. K zajímavým částem patří jeho přiblížení atmosféry dobříšského zámku spisovatelů, kde strávil s tatínkem mnohé chvíle. Dokáže přesvědčivě zachytit paradoxní skutečnost, že tehdejší občané mohli zároveň rozhodně odmítat komunisty a stejně tak se identifikovat se socialismem. Vzpomínky vrcholí odchodem do USA, kam se Goldscheider dostává se svou dívkou v důsledku okamžitého rozhodnutí po 21. srpnu 1968. Zde jeho vyprávění získává až pikareskní charakter, líčí bloudění po americké megapoli ve studené zimě, nesnadné hledání zaměstnání, divoké příhody včetně přepadení s revolverem u hlavy, putování po zemi se zadržením, nespravedlivým obviněním a uvězněním v Las Vegas, kde autorovi i jeho kolegovi hrozilo dvacet let vězení (naštěstí vše po zásahu ambasády dobře dopadlo). Goldscheider věnuje mnoho pozornosti lidským osudům, mnohdy šťastným a naplněným, jindy zvláštním a krutě poznamenaným či přervaným, a sklání se k jejich podivuhodnosti s úžasem a úctou. Jeho portréty či skici působí vždy poutavě a empaticky. Píše s vůlí k co největší objektivitě, s bytostnou laskavostí i vlahou nostalgií i nemalým smyslem pro situační humor. Vždy je poBagately Jiřího Zizlera | 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285090
zitivní – neopomene zdůraznit, kolikrát se mu dostalo od druhých nezištné a důležité pomoci. Vůbec není frází konstatovat, že na druhý díl se budeme těšit. Pojednané dílo a jeho pohled na život v minulém režimu i jeho každodennost nás přivádí i ke sporu o revizionismus, který prudce vzplanul v létě a nyní, zdá se, poněkud uvadá, leč lítý boj mezi tzv. pullmannovci a antipullmannovci se dá očekávat i v časech nadcházejících. Spor se týká pohledu na lidský život v tzv. socialismu a řady politických konsekvencí, mimo jiné legitimity politického postoje k minulosti. Věc je složitá a vede k řadě konfuzí, které lze jen těžko subtilnějším způsobem rozkrývat, protože jsou součástí politického boje. Lze se však zeptat, jak to vypadá s revizionismem v oblasti kultury a umění. Jde tady něco revidovat a relativizovat? Vzpomínám na rozhořčené polemiky kolem uvedení seriálu o majoru Zemanovi – zda vůbec vysílat, a pokud ano, tak jestli s varováním a vysvětlováním atd. A hle – trh, tato nezpochybnitelná modla nové doby, vydala svůj verdikt. Mediální podnikatelé bez velkých cavyků zařadili do programu nejen tento opus, ale řadu majstrštyků ještě daleko vypečenějších a obskurnějších. Tady bychom tedy revizi měli a bez velkého hluku. Co revize v jiných oblastech umění? V architektuře, zdá se, probíhá též něco podobného. Mnohé stavby a projekty předlistopadové éry se náhle doceňují, hájí a aktivně brání, čas jejich paušálního odsuzování
je pryč. V literatuře není důvod k žádné velké rehabilitaci například „mistrů“ normalizační literatury, šlo o zoufalé malé mřenky v zatuchlém rybníčku, ale ani zde není důvod spravedlivě neuznat hodnotu tam, kde se opravdu nachází. A byla tu za normalizace kulturní poušť? V jistém smyslu ano; ale týkala se tvorby oficiálně fedrované, která si společenský zájem musela vynucovat mimoestetickou cestou. Ale existovala kultura polooficiální, bedlivě pozorovaná a střežená, tu povolená, tu nepovolená, a také masa kultury vybojovávané a prosazované skutečnými tvůrci, organizátory, režiséry, redaktory, překladateli. Bezprostředně to produkovalo atmosféru soudržnosti, spříznění a spiklenectví, generovalo to bezmeznou víru ve význam a cenu kulturních statků, opovržení vůči propagandistickému, kolaborantskému a ziskuchtivému pseudoumění a kýči a úplný nezájem o něj, dychtivou otevřenost vůči alternativám, k politizaci veškeré kultury, která potencovala odpor vůči totalitě. Každý silný kulturní či umělecký zážitek v sobě automaticky nesl i politický rozměr. Ale tento svět kulturního vztahování byl přirozeně silně diferencován a bohatě strukturován, což činí z jeho důkladného prozkoumání i poznání složitý úkol. Na jeho konci by měla být syntéza a do jisté míry i integrace. Zběsilost kulturních válek nechť ustoupí uvážlivé reflexi, která je schopna odkrývat stále hlubší vrstvy a nalézat pro ně stále jemnější porozumění.
Jiří Zizler (1963), lexikograf a literární historik, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
98 | Bagately Jiřího Zizlera Ukázka elektronické knihy