Když začalo být pro Kláru obtížné chodit – byla brzy unave ná, zadýchávala se ve stoupání od Volhy –, najednou mu jí bylo líto. Prohlédl si ji jednou v září, když v řece máchala prádlo, stála na kamenech a měla vysoko vykasanou sukni: hubené nohy, vychrtlé ruce, křehká šíje s vystouplými obratli – samý úhel, špičatá, vyhublá, jenom břicho se jí pružně zakulatilo jako balon a natáhlo do sebe všechnu její sílu a veškerou krá su. A on se začal stydět za svoje ohavné myšlenky a hnusné fantazie. Ať se tohle cizí a neznámé dítě narodí, pomyslel si. Klára bude šťastná a to je dobře. Ať. Když přišla zima, Bach byl vysílený z myšlenek a pocitů, z pochybností o sobě samém a výčitek. Myšlenky odešly, zby la jen úzkost z očekávání. Očekával tohle dítě málem inten zivněji než Klára – nerozuměl svým vlastním pocitům a ne dokázal si představit, co pocítí, až uvidí novorozeně, ale přál si jediné: aby tohle mnohaměsíční utrpení nakonec skončilo. Šestý den nastávajícího roku se Klára probudila v mokré posteli – plod se připravoval na cestu do světa. Začala přechá zet po domě rychleji. Občas se zastavila, přidržela se opěradla židle a hlasitě dýchala ke stropu s vyceněnými zuby. Bachovi se zdálo, že se jí chce křičet. Kolem oběda si usmyslila, že zamete podlahu. Je známo, že podobné se léčí podobným: žloutenka – řepou; nepříjemná bolest hlavy – smradlavým sýrem; u pilně pracující matky se i dítě bude činit, až si bude razit cestu na svět. Vymetla celý dům, znovu umyla nádobí, naleštila pískem samovar. K veče ru byla unavená, až jí běhal mráz po zádech. V noci přišly bolesti – ne slabé, které byly poslední dny ob vyklé, nýbrž opravdové. Na podlahu u postele si položila ku chyňský nůž – věděla od Tildy, že to zmírní bolest. Držela se na nohou – u čela postele, u stolu, u židle. Seděla na bobku – přidržovala se kamen, prádelníku, nízké lavice. Ležela – na posteli i na lavici. Nekřičela – měla strach, že by se dítě pole kalo; jenom hlasitě dýchala se zaťatými zuby. Křič, chtěl jí po ručit Bach – ale ústa odvyklá za mnoho měsíců mlčení mluvit nahlas ho neposlouchala. K ránu byla vysílená – ležela bez hnutí na posteli, přestala 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285069
dokonce sténat. Zaklonila hlavu, zavřela oči. Bach ji jedinkrát v životě uhodil – do tváře, aby se probudila. Nabyla vědomí – a během okamžiku se prohnula do oblouku s rozšířenýma očima a ústy lapala po dechu: dítě přicházelo na svět. Spadlo Bachovi přímo do rukou: nejdřív hlava, velká, horká, s lepkavým chmýřím a tepající skvrnou fontanely na temeni; pak drobná ramínka, růžové ručičky se zaťatými pěstičkami; kulaté bříško s fialovou pupeční šňůrou; nožičky s droboun kými prstíky. Holčička. Bach ji držel ve dlaních – mokrou, kluzkou, neposednou –, měl strach, že ji upustí, a nevěděl, kam ji má položit. Podíval se na Kláru – ta leží nehnutě, ruce jí bezvládně visí z poste le. Položil dítě na poválenou postel. Odtrhl pár kousků látky, podvázal pupeční šňůru. Nahmatal na podlaze nůž a nějak ji přepižlal, mhouřil oči před krví, která vytryskla. Dítě oka mžitě otevřelo droboučká ústa a začalo křičet a šermovat se vřenými pěstičkami. Klára se skoro probrala, otočila hlavu za dětským křikem, ale otevřít oči nedokázala. Bach zabalil nemluvně do suchého ručníku a položil ho k ní – jenom vděčně povzdechla a zabo řila se zpocenou tváří do uzlíčku. Obě přikryl peřinou z kach ního peří a vyšel ven – do mrazivého jitra. Šel z domu, šel ze dvora. Zastavil se až v lese, nabral plné hrsti sněhu a začal si urputně třít tvář, vousy, hruď, dlaně – odstraňovat krev vystříknutou z pupeční šnůry a zalykal se buď rozrušením, nebo opožděnou štítivostí. Když se umyl, náhle pocítil neobyčejnou žízeň a začal jíst sníh. Rychle poly kal ledové hroudy křupající v zubech a necítil chlad v krku. V uších mu jako předtím zněl dětský pláč. Vydal se pryč od toho pláče – závějemi, k řece –, nevšímal si toho, že má na so bě jen košili a Kyrgyzovu vestu. Nohy ho samy dovedly ke srázu. Sešly po pěšince. Kráčely po volžském ledu, tonouce po kolena v těžkém sněhu. Uprostřed řeky se zastavily, nebyly schopné jít dál ani se vrátit nazpátek. Možná prostě ztuhly. Bach zaklonil hlavu, hleděl do tmavě še dého nebe zastřeného bělavými mraky a s úlevou pochopil, 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285069
že neslyší pláč: v uších mu hvízdal jenom vítr a v dálce bylo slyšet slabé melodické zvonění. Rolničky? Zvuk z daleké minulosti, kdy se po Volze spoutané ledem proháněly parádní saně plné podnapilých a veselých kolo nistů – jak o adventu plném radostného očekávání, tak ve vánočním týdnu, i o kterékoli zimní neděli, kdy duše zatouží po radostném vzrušení a nadšení z rychlé jízdy. Zvuk se při bližoval, narůstal; přidávaly se k němu čísi vzrušené hlasy, ženský vřískot, útržky smíchu a písní. Vtom se v ranní mlze objevily i samy saně zapřažené do trojspřeží: pádí k Bachovi, od sanic jim odletuje sníh. Bach stál bez hnutí a sledoval, jak se k němu blíží tenhle hlučící mnohohlasý oblak. V saních ho už zpozorovali – za hvízdali mu na pozdrav. Když se k němu blížili, trochu při brzdili – a nějaký chlapec s červenými tvářemi a bílými zuby seskočil a rozběhl se k Bachovi, brodil se hlubokým sněhem a mával kožešinovou čepicí. Široce a upřímně se usmíval jako na vlastního blízkého člověka; zdálo se, že stačí chvilka – a ra dostí se rozřehtá. Jakmile k Bachovi doběhl, chtěl užuž něco říct, otevřel ústa, ale jenom se zalkl vlastní veselostí – šťast ně se rozesmál, pevně Bacha objal a plácl ho po zádech – byl z něho cítit zdravý mladický pot, tabák, vodka, žitný chléb – a hned se rozběhl zpátky, aby saně dohnal. „Raduj se, strejdo!“ zakřičel na Bacha nakonec, když se oto čil. „Jinak umřeš a nedozvíš se to! Dneska vznikla republika – sovětská republika povolžských Němců!“ Bach stál nehybně ve sněhu. Díval se na podivné lidi, po slouchal podivná slova, která byla s každým okamžikem tišší a tišší – saně se rychle vzdalovaly. „Ať žije!“ volali v dálce, teď už sotva slyšitelně. „Ať žije šes tý leden tisíc devět set dvacet čtyři! Ať žije nová republika! Ať žije Vladimír Lenin – náš veliký a nesmrtelný vů-ů-ů-ů-dce!“
102
Ukázka elektronické knihy