Sám se vydal ke školníkovu kumbálu, energicky zaklepal na dveře, a aniž by čekal na vyzvání, vstoupil. Sotva ho školník spatřil, bez pozdravu na něho vybafl, na co potřebuje ty štafle. Josef se zatvářil dotčeně a školník se hájil: „Víte co? Já za ty štafle ručím, a kdyby se s nima něco stalo, ředitel mi je strhne z výplaty.“ „V tom případě nemějte obavy, protože si je žádá pan ředitel.“ Po tomto ujištění mu školník bez dalších řečí vydal skládací žebřík a Josef jej odnesl do haly, kde jej postavil mezi vyčkávající chlapce a prezidentský portrét na zdi. „Milí žáci,“ pravil, „nepochybuji o tom, že si tenhle den zapamatujete na celý život. Za chvilku se všichni, jak tu stojíme, vyrovnáme s dědictvím Československé republiky, jejíhož konce není co litovat. Založil ji muž, kterého vidíte na tomto portrétu. O Masarykovi jste už určitě slyšeli ledacos, nejsem si ale jist, zda informace, které jste o něm dostali, byly vždy objektivní. Tenhle muž napáchal hodně zla, krutě poškodil náš národ, a proto si nezaslouží dál viset na tomto čestném místě. Viktore,“ vyzval nejblíže stojícího chlapce, „vylez na ty štafle. Vojtěch s Petrem ti je přidrží.“ Oslovený hoch vystoupil na žebřík a bezradně se ohlédl po učiteli, který zavelel: „Sundej ten portrét. Opatrně, ať ti nevypadne z ruky!“ Chlapec se obrátil ke zdi, sňal zarámovaného prezidenta, sestoupil níž a podal jej nejbližšímu ze spolužáků, který rázem ztuhnul. Třímal obraz oběma rukama co nejdál od těla, a když se natočil směrem k Josefovi, profesor
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285023