98
M A R E K
N O V O T N Ý
•
T R Ů N Y
B O H Ů
stoprocentní. Vždycky se za sebe podívám a žasnu, co jsme vylezli, a ptám se, jak se dostaneme dolů? Výstup do dvojky se zdařil, byť na druhý den napadl čerstvý sníh. O půlnoci jsme vyráželi do trojky a potkala nás pro mě zvláštní věc – tzv. mikroklima. To bylo tak: kousek nad dvojkou nás přepadl obrovský mráz a začaly nám mrznout ruce, nohy, prostě všechno. Zrychlil jsem, abych se zahřál, ale Libora to ubíjelo. Propadal se za mnou a já na něj musel čekat, takže tím víc jsem mrznul. V tom čerstvém sněhu jsme ztratili všechny stopy, a tak jsem musel volit cestu. Žádná fixní lana, a jestli je tam před námi někdo umístil, tak jsme je pod sněhovou přikrývkou nenašli. I když byla noc, tak nebe bylo křišťálově jasné. Rozhodl jsem se traverzovat, je tam obří zlom, který brání vidět nad sebe. Neměl jsem tudíž možnost si výstupovou trasu do trojky dopředu prohlédnout, a tak jsem si umínil vystoupat po hraně, která se ostře vypínala vpravo od nás. Překonali jsme obrovskou trhlinu, nastoupali do gigantické stěny na její hranu, kde nás čekalo obtížné lezení ve výšce okolo sedmi tisíc metrů po sněhu, ledu a skalách v obrovské zimě. Zachránil nás potrhaný stan, který tu někdo nechal, v němž jsme našli staré spacáky. Byl plný ledu, ten jsem odkopal cepínem a vyházel, tím jsem se trochu zahřál. Když dolezl Libor, oba jsme se tam natěsnali, třeli jsme se navzájem a přitiskli se k sobě, abychom si vytvořili nějaké teplo, a snažili se přečkat do rána. Věřil jsem, že ráno – za hodinu – vyjde slunce a bude dobře. Hlavní důvod, proč jsme tak mrzli, bylo naše rozhodnutí nevzít si tu nejteplejší péřovou bundu, aby nás to nelákalo až na vrchol. Chtěli jsme si tím posichrovat, že se budeme držet původního plánu – přespat v trojce, vrátit se a perfektně se aklimatizovat. Tak to se nám teda nevyplatilo, ale přímo pekelně vymstilo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS285014