Trhla jsem sebou. „Nic.“ Se zvláštním výrazem mi pohlédla zpříma do očí. „Tvůj otec přišel nahoru k obědu,“ řekla nakonec. Za tátova přihlížení jsme se všichni usadili ke stolu. Poté začal táta odříkávat děkovnou modlitbu. Tentokrát trvala trochu déle než obyčejně, přes dvacet minut, a když ji konečně završil slovy „skrze Krista, našeho Pána“, v závěrečném sborovém „Amen“ zarezonoval zvýšený hlas tety Ifeomy. „Chceš, aby ta rýže vystydla, Eugene?“ zabručela. Táta si jen dál rozkládal ubrousek, jako by ji neslyšel. Jídelnou se rozezvučelo cinkání vidliček o talíře a servírovacích lžic o podnosy. I když bylo odpoledne, Sisi zatáhla závěsy a rozsvítila lustr. Žluté světlo dodalo Obiorovým očím sytější zlatavý nádech slaďoučkého medu. Přestože běžela klimatizace, bylo mi horko. Amaka si na talíře naložila skoro všechno — rýži jollof, fufu a dvě různé polévky, smažené kuřecí a hovězí, salát a smetanu —, jako by měla pocit, že už se v dohledné době jen tak nenají. Z talíře jí na stůl visely proužky hlávkového salátu. „To vždycky jíte rýži vidličkou a nožem a berete si ubrousek?“ zeptala se a zadívala se na mě. Přikývla jsem a oči jsem dál upírala na rýži. V duchu jsem si přála, aby se Amaka ztišila — na takovéhle rozmluvy u stolu jsem nebyla zvyklá. „Eugene, musíš děti pustit za námi do Nsukky,“ ozvala se teta Ifeoma. „Nebydlíme sice zrovna na zámku, ale aspoň budou znát své bratrance a sestřenice.“ „Moje děti nerady jezdí pryč z domova,“ prohlásil táta. „To proto, že nikdy z domova pořádně nevytáhly paty. Určitě si Nsukku rády prohlídnou. Viďte, Jajo a Kambili?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284990