od ohrady pryč. Za chvíli muţi v ohradě slyšeli uţ jen jeho klení a nářek. Dlouho bylo ticho, které přerušovalo jen temné dunění bubnů. Potom se ozval skřek. Nelidský výkřik hrůzy a děsu. Všem se jim zařízl nejen do uší, ale i hluboko do duše. Nějakou dobu se ozýval zoufalý neartikulovaný řev, který nemohlo přehlušit ani nepřestávající bubnování. Pak zoufalý Korahův nářek zčistajasna umlkl. To ticho bylo horší a zlověstnější neţ jeho zoufalé naříkání. I v ohradě se rozhostilo ticho. Muţi mlčky seděli podél stěn ohrady. Nikdo neměl chuť mluvit. Někteří měli hlavu v dlaních, jiní se zarytě dívali přímo před sebe. Z kouta se ozýval tichý Amarsinův pláč.
Uběhlo několik dalších dnů, které byly jeden jako druhý. Dvakrát denně přišly k ohradě ţeny a přinesly vodu a nějaké jídlo, ovoce a jakési pečené placky. Nebylo toho dost pro ţivot, ale ani dost málo na umření. Trvalo to týden a během té doby přišel dvakrát Waiko se šamanem, aby vybrali další dva nešťastníky, kteří měli být určeni jako oběť. Jeden z nich byl Ebrin a druhým Darmúk. V obou případech to proběhlo stejně jako v případě Koraha. V ohradě zůstávalo jiţ jen šestnáct muţů a těm se vkrádal do duše děs z toho, kdo bude další. A tak zde vládlo po většinu času ticho. Muţi si mezi sebou vyměňovali jen krátké úsečné věty, které se týkaly dělení jídla a pití. O ničem jiném se jim mluvit nechtělo. Druhý týden od Korahovy smrti opět přišla k ohradě skupina muţů s šamanem a Waikem. „Mozauko rozhodl, ţe vy dnes losovat, kdo další získat velkou čest být obětován Tori-gilovi.― S těmi slovy vhodil do ohrady sáček. Oghlar jej zvedl a otevřel. Společně s Abarhilem se podívali dovnitř. Byla tam hrst nazelenalých kamenů a jeden karmínově červený. Kdo jej vytáhne, ten dnes zemře. - 98 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284933
Abarhil ucítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. Jen náhoda rozhodne o tom, zda se dočká soumraku. Oghlar se podíval nejprve na Waika, který se škodolibě usmíval, potom na Abarhila a poté bez řeči začal obcházet skupinu muţů. Kaţdý z nich si vytáhl jeden kámen a sevřel jej v dlani, kterou poté otevřel. Zatím byly všechny kameny zelené. Kdyţ však ruku otevřel Frendin, zasvítil na slunci rudý kámen. Mladík zbledl. Jeho pleť byla v tom okamţiku bílá jak padlý sníh. Ostatní muţi se na něj dívali soucitně, ale s viditelnou úlevou. Získali další den nebo dva, moţná tři? Plavčík stál jako zkamenělý, ztuhlý hrůzou, nebyl schopný vyslovit jediné slovo. Abarhil se na něj díval a s mladíkem soucítil. Měl jej rád, rád si s ním během plavby povídal, kdyţ mu Frendin uklízel kajutu. Z náhlého nevysvětlitelného popudu se otočil na Waika. „Já! Já půjdu dobrovolně. Já jsem náčelník,― mluvil chyrrkhansky v krátkých větách, takţe mu Waiko rozuměl. Zmateně se obrátil na vedle stojícího šamana. Ten sledoval Abarhila temnýma, hlubokýma očima a jeho ostře řezaná tvář nevyjadřovala ţádné pocity. Waiko mu ani nemusel překládat. Krátce pokývl hlavou, cosi na Waika dutě zavrčel a otočil se. Tlumočník pak pokynul muţům, aby otevřeli dveře v ohradě. Abarhil stál jako socha, protoţe teprve nyní si uvědomil, co v náhlém popudu udělal. Ucítil strach, který mu tvrdě stáhl ţaludek. Ohlédl se a spatřil vytřeštěné Frendinovy oči, soucitné pohledy ostatních muţů i vyděšený pohled Lominasův. Naposledy pohlédl do očí Oghlarovi. Lodivodova tvář byla tvrdá, jako by ji vytesal z kamene, měl pevně sevřené čelisti, ale jeho pleť byla světlejší neţ jindy. A oči? Takové oči ještě Abarhil neviděl, byly jemné, měkké a vlhké. S překvapením si uvědomil, ţe v nich vidí slzy. Prvně za dlouhá léta, co se znali, viděl lodivodovy slzy. Oghlar ho chytil za ruce. „Abarhile…― S obtíţemi polkl. „Maghúr je velký a já vím, ţe tvá cesta neskončí tady. Věř…― Hlas se mu zlomil a nedokončil větu. - 99 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284933
Vzduch prořízl ostrý Waikův hlas. Abarhil se otočil a pomalu vyšel z ohrady. Ještě se otočil a naposledy se podíval na skupinku muţů v ohradě. Nigani jej vedli na opačný konec vesnice. Chtěli jej spoutat, ale Abarhil to odmítl a šaman Izandro jen přikývl, aby jej bojovníci nechali. Kdyţ prošli vsí aţ na její konec, vešli skrze stromy na velkou mýtinu. Ve velkém kruhu zde byla seskupena moţná stovka muţů, veškeré muţské osazenstvo vesnice. Všiml si připravených bubnů, ale potom jeho pozornost upoutala obrovská dřevěná klec. Klec byla vysoká asi deset stop a přibliţně stejně široká. Hloubku nemohl odhadnout, protoţe se ztrácela mezi stromy. Byla vyrobená z kůlů silných jako muţská paţe, vzájemně umně svázaných provazci upletenými z trav a popínavých lián. Tak tady skončím, napadlo jej. Ucítil smutek a ovládlo jej jakési smíření. Ohlédl se. Teprve nyní si všiml, ţe na vyvýšeném místě sedí náčelník Mozauko. Šaman s Waikem stáli u něj a cosi mu vykládali. Abarhil se na ně díval a měl pocit, jako by se vše kolem něj ztrácelo, propadal se do lhostejnosti. Král kývl hlavou a hned poté zavířily bubny. Jejich hluk Abarhila probral a vrátil do přítomnosti. Uvědomil si bolestivé sevření ţaludku a slabin. Jeho apatie byla ta tam a znovu se jej zmocnil strach. Jen s obrovským vypětím ovládl svou touhu utéci. Jeden z muţů otevřel nevelký otvor v kleci. Waiko, který mezitím došel k Abarhilovi, do něj netrpělivě strčil, cosi řekl a ukázal na klec. Abarhil se podíval na šamana ozdobeného peřím a kůţemi, v jehoţ temné tváři pokryté sloţitým tetováním kupodivu neviděl zášť, ale spíše cosi jako směs zvědavosti a napětí. Postrčil jej ke kleci a při tom začal cosi prozpěvovat. Abarhil se váhavě sklonil, aby se protáhl nízkým otvorem. V půlce kroku se zastavil, ale hned na nahé kůţi zad ucítil ostrý hrot oštěpu, který jej nesmlouvavě pobídl k pokračování. Ocitl se uvnitř a dveře se za ním zavřely. Stál zády opřený o stěnu klece a čekal. Kaţdý okamţik mu připadal jako celý
- 100 Ukázka elektronické knihy