*** A zatímco předchozí dva cestující byli hodně sdílní až upovídaní, tak ten, který si přišel koupit jízdenku minulý pátek, byl jejich přesným opakem. Měla jsem noční směnu a blížila se hodina, kdy se do všech směrů rozjíždějí poslední vlaky dnešního dne. Je to takový ten odpočinkový čas, kdy se cestující u pokladny ojevují sporadicky, spíše skoro vůbec. Do haly vstoupil na první pohled elegantní muž v klobouku a ve značkovém obleku. Přes rameno černá taška s notebookem, v ruce nejnovější model mobilního telefonu, a řítil se rovnou k okénku. Ani jsem nestačila pozdravit, už ze sebe sypal svoje přání: „Za dvacku!“ „Dobrý večer, smím se zeptat, co by to mělo být?“ „Ne!“ „V tom případě, ale nevím, co vám mám prodat,“ bránila jsem se. „No, co asi na nádraží. Myslíte, že jsem si sem přišel pro noviny nebo pro pivo?“ „To by mě ani nenapadlo. Tak, co vám nabídnu?“ „Ježiši Kriste! Je to vůbec možný? Jízdenku přeci! Jednou za dvacku!“ zaúpěl a chytil se za hlavu. „A kam to tedy bude?“ ptala jsem se už hodně opatrně. „Do toho vám nic není. Víte, co? Já si ji raději koupím ve vlaku. Nashle!“ Naštvaně se rozběhl směrem k nástupištím.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284866