No, jsem o padesátku lehčí a to asi taky bude všechno. Jedinej, komu udělala dobře, je asi ona, snědá dáma. V duchu si vyčítala, že naletěla. Cestu střídavě prospávala a možná, že spánek, ač krátký, jí uklidňoval duši. Pomalu jí docházelo, že rada od cikánky nemusí být jen výkřik do prázdna. Koneckonců, proč to nezkusit. Kytku natrhá v parku, něco bílého, to snad najde vždycky. Svíčku koupí, ale jak to udělá se svěcenou vodou? Ještě ve vlaku došla k rozhodnutí, že zajde za starým panem farářem pro vodu. Přemýšlela, jestli se jí bude ptát, proč nebo pro koho ji potřebuje. Neví, jestli má říct pravdu. No, uvidíme. Věděla, že to nebude jednoduché, v zámku i kolem staré hradní budovy se stále někdo pohybuje. Navíc, nemá klíče. Co si vymyslí, že potřebuje klíče od věže? Byla si jistá jen jednou skutečností, že všechno musí důkladně promyslet, tak aby to klaplo, aby nic nepokazila. Cesta domů, naplněná plánem pomoci, jí uběhla jako voda. Nevěřila, že za několik minut bude vystupovat, že už bude doma. Bylo horko i v podvečer, kdy vystupovala z vlaku. Ne, tak v takovém vedru domů nejdu. Lovila mobil z kabelky. „Ahoj, Mikši,“ zdravila bratra. „No, čau ségra.Ty už jsi doma?“ „Jo, skoro. Jsem na nádraží a víš, že domů to je dlouhá cesta a je horko,“ žadonila. „Ano, ano, máš pravdu, je horko, ale proto mi asi nevoláš, viď? „Mikšíčku, dojeď pro mne, prosím.“ „No, konečně. Vidíš, že umíš poprosit. Tak já jedu.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284864
Ukončil hovor dusivým smíchem. Pomalou chůzí vykročila z nádraží. Šla jen krátký čas, když uslyšela přijíždět auto. Byla vděčná, že pro ni brácha přijel. Během čtvrt hodiny byla doma a povídala si s rodinou. Dověděla se, že zítra bude malá rodinná sešlost. Přijede babiččin bratr, strejdové a tety. Ráda slyšela, že přijede i její sestřenice, kterou neviděla několik let. Okamžitě se domlouvala s mamkou, co je třeba udělat, s čím je třeba pomoct. Večer pomáhala dodělat rolády a drobné sladkosti, určené pro zítřejší oslavu. Domluvila se, že ráno zajde na nákup a pro čerstvé pečivo. Okamžitě ji napadlo, že hned zítra zajde na faru. Ještě malou chvíli si s mamkou povídala, ale přiznala se, že je ospalá a odcházela spát. Ráno byla vzhůru dřív než budík. Vstala, otevírala okno a sledovala úžasnou ranní scenérii. Konečně spala celou noc a cítila se moc dobře. Vzpomněla si na Ludvíka, neřekla mu, že odjíždí. Ale nikterak ji to nevyvádělo z míry, vždyť Ludvík vždycky dokázal přečíst její myšlenky. „Už zase myslím na Ludvíka,“ šeptala při natřásání polštáře. „Jak já to všechno provedu?“ Posadila se zpátky na postel a přemýšlela, jak uskutečnit záchranu Ludvíkovy duše. No jo, vlastně i mojí duše. Co když má cikánka pravdu, že Ludvík z ní saje život? Nadechla se. Asi jo. Čerpá z ní energii a proto se cítí dobře a ona je po ránu unavená. V myšlenkách se vracela k včerejšímu rozhovoru
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284864
s cikánkou. Co všechno jí řekla, stále přemýšlela. Uvědomila si, že neví, co jí chtěla cikánka říct nebo snad řekla, ale díky nádražnímu rozhlasu nic neslyšela. Jenom to, že má dát kus sebe. Ale jak mám dát kus sebe? Nevěděla jak dál. Do Prčic, to jsem tomu dala. Vždyť nevím všechno. Bude to mít cenu? Odcházela do koupelny a s ní odcházelo i její nadšení. Trochu posmutněla, ale snídaně s babičkou a bráchou jí dodala optimismu. Vyprávěli jí, co se nového událo. Co vyvedli svérázní pražáci, kteří měli ve vsi chalupu. Byly to úsměvné historky, které jí zvedly náladu a do světa se zase dívala vesele s nadhledem. Po chvilce sepsala malý seznam a vyrazila na nákup. Najednou nevěděla, jestli má zajít na faru a poprosit o svěcenou vodu. Co když to nezvládne? Uvítala by, kdyby to všechno za ni někdo vyřídil. Snad proto, že cítila závažnost svého jednání, byla ostražitá, až bojácná. Procházela kolem kostela a řekla si, že na faru zajde až s nákupem. Došla ještě pár kroků a všimla si, že z fary právě vychází farář s nůžkami. „Dobrý den, pane faráři. Vidím, že jdete pracovat, dokud je chládek.“ „Dobrý den,“ odpověděl a změřil si ji přimhouřenýma očima. Došlo jí, že to není náhoda, že je srab a váhá, jestli za farářem zajít nebo ne. Proto jí dal osud šanci a faráře jí poslal do cesty. „Teď teprve vidím, jak ses usmála, že ty jsi od Markvartů, viď? Už dlouho jsem tě neviděl.“ „To máte pravdu, jsem na vysoký v Budějovicích a doma bývám moc málo. Ale včera jsem přijela, babička má narozeniny a sejdou se
100 Ukázka elektronické knihy