No, jsem o padesátku lehčí a to asi taky bude všechno. Jedinej, komu udělala dobře, je asi ona, snědá dáma. V duchu si vyčítala, že naletěla. Cestu střídavě prospávala a možná, že spánek, ač krátký, jí uklidňoval duši. Pomalu jí docházelo, že rada od cikánky nemusí být jen výkřik do prázdna. Koneckonců, proč to nezkusit. Kytku natrhá v parku, něco bílého, to snad najde vždycky. Svíčku koupí, ale jak to udělá se svěcenou vodou? Ještě ve vlaku došla k rozhodnutí, že zajde za starým panem farářem pro vodu. Přemýšlela, jestli se jí bude ptát, proč nebo pro koho ji potřebuje. Neví, jestli má říct pravdu. No, uvidíme. Věděla, že to nebude jednoduché, v zámku i kolem staré hradní budovy se stále někdo pohybuje. Navíc, nemá klíče. Co si vymyslí, že potřebuje klíče od věže? Byla si jistá jen jednou skutečností, že všechno musí důkladně promyslet, tak aby to klaplo, aby nic nepokazila. Cesta domů, naplněná plánem pomoci, jí uběhla jako voda. Nevěřila, že za několik minut bude vystupovat, že už bude doma. Bylo horko i v podvečer, kdy vystupovala z vlaku. Ne, tak v takovém vedru domů nejdu. Lovila mobil z kabelky. „Ahoj, Mikši,“ zdravila bratra. „No, čau ségra.Ty už jsi doma?“ „Jo, skoro. Jsem na nádraží a víš, že domů to je dlouhá cesta a je horko,“ žadonila. „Ano, ano, máš pravdu, je horko, ale proto mi asi nevoláš, viď? „Mikšíčku, dojeď pro mne, prosím.“ „No, konečně. Vidíš, že umíš poprosit. Tak já jedu.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284864