Esej
Konečně … právě hra bývá nejbezpečnější cestou, jak se k zaniklému světu aspoň přiblížit, ať už jde o barokní umělce, kteří se inspirovali antickou mytologií, nebo architekta, jenž ozdobil pomník italského sjednocení sloupořadím s korintskými hlavicemi. Půvab hry spočívá v její naivitě, nezáměrnosti a lehkosti a schopnosti měnit se v laškovný žert. A žert je nezbytný ve chvíli, kdy někdo upozorní na to, jak nemístný je předmět vaší touhy. Soše Nilu na fontáně čtyř řek nejde jako jediné pohlédnout do tváře. Skrývá ji pod rouškou, stíní paží a i zde jde o poslední clonu intimity, která má — jak se tvůrce nechal slyšet — zachovat řece její tajemnost. Stejná „černá skla“ volí i Řím, ten křehký hysterik, jenž rozumí pravidlům, a tak podle nich hraje; hraje, že hraje hru, zatímco vitální síla ho vábí dál, pnutí nevyhasíná a je přítomné i teď, na Piazza Navona. Sváděný touhou, jež v sobě nese zánik, vás obklopuje Řím jako nikdy nezanikající, věčné město. Je to jeho … sladká tragédie.
Foto David Konečný
Řím rozumí logice svodů, sám jim přece podléhá, a aby své sklony k podvolení odstínil, chová se i on jako svůdce — vábí a koketuje. Jestliže už první císař Augustus prohlašoval, že sem vedou všechny cesty, a jestliže papežství svede o Velikonocích přinutit k příletu každý kostelní zvon, chce se Řím úspěchem svých svodů přesvědčit, že se nic nezměnilo a že zůstává silný a žádoucí. Vymezit se proti němu a odmítnout ho (tak jako to udělala Maddalena) znamená ho ztrestat — natolik je senzitivní. Ve městě s takovou historií, jaká trápí jeho, je navíc potřeba žít svou přítomnost dostatečně hlasitě, aby se přes veškerou minulost dočkala sluchu. A tak se Řím obžerně stravuje a výstředně šatí, zvyšuje hlas, v každém koutě lidského konání přidává důrazy a emoce graduje v afekty, aby je už nešlo přehlédnout. Stoupá si na špičky, provolává „Jsem!“ a z fontány di Trevi se stává swimming pool a z Caracallových lázní varieté. Jenom přepjaté gesto přitáhne pozornost okolí. Protože si Řím připadá nedostatečný, přičítá; ke své zkřehlé identitě přidává jeden artefakt za druhým, jen místo slunečních brýlí používá mramorové sochy a obrazy ve zlacených rámech. Neprovolává tím pouze „Jsem!“, ale s každým novým atributem říká: „I toto jsem já.“ Přepychová výztuž mu má dopomoci k tomu, aby si byl jistější sám sebou. Sebejistota je totiž to, co zjizvený a znejistěný Řím postrádá — a aby jeho poměry nepůsobily jako slabost, snaží se je odstínit ruchem a třeštěním divadla, přehlušit zhýralými večírky, utopit ve vínu a cinzanu, skrýt za výstředními performancemi. I spisovatel Gambardella nakonec hledanou velkou nádheru popisuje jako „ticho, cit, emoce a strach“, které ovšem rušné a rozptylující město dusí „pod nánosem řeči a hluku“. Řím je totiž i rozmařilý. Zdejší sochařské dílny produkují fontány ve tvaru bárek a lastur, malíři portrétují světce podle kurev a žebráků, v lázních přešlapují žirafy … a přece. Tato opojná, karnevaleskní hra má veskrze vážnou motivaci, protože jejím úkolem je ulevit od úzkosti z nenaplněné touhy a odlehčit situaci, kterou by jiní mohli považovat za tragickou — jde o slast tváří v tvář zániku. Kvůli všem flitrům a vykládaným kamejím ovšem vážnost římské tísně nikdo nemusí poznat. Piazza Navona
Je srpnová neděle. Stojíte na Piazza Navona. Do okrové fasády muzea gladiátorů se tiskne stín zvonice svatoanežského kostela, ale vy nemusíte dovnitř; můžete si jenom prohlížet vlídné náměstí, které má nezvykle úzký půdorys proto, že stále drží tvar stadionu, jejž zde nechal postavit Julius Caesar. Jenže to bývalo ještě v dobách Roma Caput Mundi. Dnes je po sportovních kláních na Martově poli veta, zato si v jedné ze zdejších kaváren můžete objednat espresso. A tak se posaďte pod markýzu, pomalu upíjejte kávu a těšte se společností Neptuna, nereidek a tritonů na okolních barokních kašnách, kteří sice — tesáni z kamene — zápasí s temnými silami, ale přesto vyzařují cosi hravého.
Vratislav Maňák (nar. 1988) je spisovatel a novinář. Vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově, pracuje v České televizi. Je autorem povídkové sbírky Šaty z igelitu, románu Rubikova kostka a několika dětských knih.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284851