Jídlo není nepřítel (Ukázka, strana 99)

Jídlo není nepřítel Svůj příběh Lenka začíná vyprávěním o dětství na hranici smrti hladem a o velkém (a pro tělo poměrně přirozeném) výkyvu váhy po svém uzdravení. Život přináší bohužel i těžké životní zkušenosti a Lenčina zkušenost s odmítnutím a ponížením ze strany spolužáků takovou zřejmě opravdu byla. Člověk se vždy snaží vyřešit bolestnou zkušenost těmi prostředky, které má dostupné po ruce. Vysvětlení, že za její ponížení může její nedokonalé tělo, tedy pochopitelně oživilo vzpomínku na křehkost, lehkost a péči spojenou s vyhublostí. Zde si říkám, zda by Lenka mohla tehdy porozumět své situaci i jinak, kdyby s ní rodiče o těžkém období její nemoci otevřeně mluvili. Kdyby Lenka měla v té době informace a představy i o tom, jak nebezpečné, pro všechny bolestné mohou štíhlost, hladovění a vyhublost být, možná by nebyly tak lákavou a jednoznačnou strategií, jak získat opět pocit vlastní ceny. Časopisy, internet a další rychlé zdroje informací mohou být pastí pro člověka, který hledá jednoznačná a rychlá řešení. Zprávy o zázračných dietách, přinášejících nekonečné štěstí a krásu bez námahy, lákavé obrázky skrývající svou nereálnost a upravenost moderními technologiemi a programy, to jsou nástroje, kterými porucha příjmu potravy přesvědčuje, že právě tudy vede cesta z bolesti ke štěstí. Tyto počáteční sliby jsou natolik lákavé, že dokážou zastínit, jak se postupně z „chtění“ stává „musení“, z diety držené „abych byla … (krásná, štastná, cenná, v bezpečí…)“ se stane hladovění „protože jsem … (tlustá, nemožná, bezcenná a neschopná)“. Člověk přestane vidět, že z původní snahy líbit se je nyní snaha nebýt vidět a zmizet ze světa – tedy pravý opak. Z diety jako nástroje, který má člověk pod kontrolou, 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284838

Michala Jendruchová | Eliška Nehybková

se stane zákon, který kontroluje člověku život. A ani Lenka, ani mnozí jiní si už v tuto chvíli nepoloží otázku: Opravdu to dělám pro svoje dobro? Jaké dobro mi to zatím přineslo?

A co dobrého mi to doteď dokázalo vzít?

Když Lenka popisuje své vztahy s partnery, vyvstává zde pro mě opakující se vzorec hledání porozumění, bezpodmínečné lásky a péče, pomoci a napojení na její potřeby, aniž by si o cokoliv musela říkat. Vypadá to, jako by tato dětská zkušenost, tak silně spojená s hubeností, pořád přetrvávala jako jediná možnost, jak by měl vztah vypadat, aby Lenka mohla být štastná a cítit se milovaná. Může se zdát nepochopitelné, proč si tedy vybírala partnery, kteří ji ponižovali nebo týrali. Ovšem je velmi časté, že těžká zkušenost, která není dobře zpracovaná, je jako rána, kterou člověk schválně znovu a znovu otevírá a snaží se ji (tentokrát už konečně) úspěšně zacelit. Používá k tomu však většinou bohužel stále stejnou nefunkční strategii, kterou se snaží silněji a silněji prosadit a po každém neúspěchu se silněji a silněji propadá do pocitů neschopnosti. Připadá mi, že Lenka se snaží svou ránu z ponížení a z pochybností o své kráse a ceně stále zacelit hledáním člověka, který ji ocení, pochopí bez jakýchkoliv slov a se kterým bude moci vlastně úplně splynout, místo aby hledala způsob, jak se sama ve svých očích stát člověkem, který má pro sebe cenu a pochopení a který sám sobě stojí za to, aby za sebe a svůj život bojoval.

Vztah Lenky s manželem vypadá, že je touto snahou také ovlivněn. Manželovy otázky, co on má s jejím trápením dělat, nemusí být jen projevem nepochopení. Mohou to být velmi upřímné a milující pokusy pomoci manželce nejen vydržet trápení, ale udělat nějakou změnu, aby se 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284838

Jídlo není nepřítel trápit nemusela. Říkám, si, zda Lenčin manžel netouží po konkrétní informaci, jak získat v jejím příběhu také nějaké místo a být jí oporou. A bylo by pro mě pochopitelné, kdyby nechtěl být oporou v jejím životě s anorexií, ale oporou pro její život bez anorexie. To, že Lenka takto svůj vztah nevnímá, může být způsobenou snahou poruchy příjmu potravy otrávit její partnerský život pochybnostmi a tím ji odstřihnout od možného zdroje pomoci a podpory.

Také Lenčin vztah k dceři je anorexií kontaminován.

Myšlenka, že svou dceru ochrání tím, že před ní sice bude jíst, ale pak se jídla zbaví projímadlem, je nejen nebezpečná pro Lenčino zdraví, ale navíc mylná. Děti vidí mnohé a i Lenčina dcera nakonec zjistí, jak to s máminým jedením opravdu je. Lenka tím může vytvořit vzorec lhaní a skrývání a dítě si nakonec odnese tu zkušenost, že o potížích se nemluví a nebojuje se s nimi, ale schovávají se, tají se.

Chápu, že se Lenka snaží, aby se za ni dcera nemusela stydět. Ale bude se víc stydět za mámu schovanou, couvající a držící se polovičatých řešení, nebo za mámu, která přizná své potíže a začne na nich pracovat? To první chování učí bezmocnosti, to druhé odvaze.

Ke každému dobrému mateřství patří pochybnosti a otázky, zda jsem dobrou mámou. Ale kladu si zde otázku, kdo to určí, že je žena dobrou matkou? Myslím, že dobrá máma není ta perfektní máma a není to máma podle příruček a článků. Kdo vám nejlíp řekne, zda jste taková máma, jakou vaše dítě potřebuje? Vaše dítě. Stejně tak jako to, co je zdravé a krásné a pro vás prospěšné, vám nejlíp řekne vaše tělo, ne článek o dietě nebo anorexie. Třeba by mohla Lenčina dcera v budoucnu taky ocenit upřímný vztah a mámin 99 Ukázka elektronické knihy