A novinář se ptal dál: „Jistě jste byl v manželství spokojen…“ Na to farmář opáčil: „Vy jste ženat?“ Novinář že ne. „Tak se neptejte hloupě!“, ukončil rozhovor starý sedlák. I když dlouhotrvající vztahy nebývají úplně běžné, přesto o jednom vím: Hovořil jsem s mužem, co se se svou ženou seznámil ve třetí třídě. Opravdu – to jim bylo asi osm let. Děti. Od té doby ji miluje. V sedmnácti ta dívka prodělala rakovinu prsu. Ošklivá nemoc a ona tak mladičká! Tehdy navíc opravdu špatně léčitelná. Musela i na operaci, znetvořená a pro mladého muže jistě problematická. A on si ji vzal. Tak jak byla. Miloval ji. Nemohl ji opustit, když byla nemocná. Jsou spolu dalších skoro 50 let… Sotva pravidlo. Proč jsou muži jinak se ženami nespokojeni, víme. Je to jednoduché tak jako jsou jednoduší muži. Proč jsou ale zejména ženy v manželství nespokojeny vydá na vědeckou knihovnu. A bývá to tak téměř vždycky: s čím je žena nespokojena je jen odrazem její vlastní nespokojenosti se sebou samou. Kdyby dokázala poctivě říci, v čem je její vlastní – řekněme vnitřní - nespokojenost, odpadla by ta nespokojenost vnější: nespokojenost se vším, co ji obklopuje a co je jen záminkou, podstatně méně důležitou složkou celého problému. Jenomže to ženy většinou neumějí nebo nechtějí: přišly by na to, co musí samy na sobě změnit, na čem zapracovat, co se sebou udělat. Vytýkat chyby kolem sebe, zvlášť na nás, je jednodušší. My jsme ostatně hned po ruce… Už nevím, kde jsem sebral úvahu pojednávající o lidových moudrostech, písních, příslovích a pořekadlech . Je jich spousta. Odněkud ale mám přímo vědeckou úvahu na to téma: „Ve zmíněných pramenech máme náš jev „nespokojenost ženy s kvalitami muže po sňatku“ popsán, komentován, plasticky, humoristicky či umělecky ztvárněn, nikoliv však vysvětlen.“ (ovšem – vysvětlit to přece neumí nikdo!) A autor pokračuje o tom, že psychoterapeuti a manželští poradci používají v každodenní praxi termíny: emoční labilita ženy nedostatek sebekritičnosti a sebeovládání ženy vliv špatného rodičovského vzoru nedostatečně pevné morální struktury, nezralost, neurotičnost tzv.Penis-Neid (závist penisu) ale i nedostatek porozumění se strany muže pro zvláštnosti citového života ženy, různost životního stylu…“ Takže jsem si mohl ušetřit všechno, co až dosud bylo napsáno. Stačí probrat jeden ten řádek po druhém. Máme co dohánět, o čem přemýšlet. Všichni. Muži i ženy. Aby se nestalo, jak si stěžovala jistá žena u soudu: „S průběhem manželství nejsem spokojena. Odpůrce jen zabírá místo v posteli někomu, kdo by si to víc zasloužil!“ Jakoby na tomhle světě bylo všechno o zásluhách! A právě v lásce! Přece ti slabí a nejnešikovnější, nejposlednější nejvíc touží po lásce. A ta ovšem nezávisí na zásluhách. Ten výrok rozvádějící se ženy u soudu nás ovšem vrací do reality. Ta je přece založena na výsledku. Ve všem 194
a všude. Vždyť ani náš učitel ve škole neslyšel na to, že jsme se učili – rozhodující bylo, že umíme. Teoreticky kdybychom uměli, nemuseli bychom se ani učit. Jenže to bez toho zpravidla nejde. Ani ženě ovšem nestačí, že se muž snažil: chce výsledky. Bylo by jí málo platné, kdyby muž přišel domů bez výplaty, jen s tím, že se přece snažil… Ženě je zpravidla jedno, jestli muž peníze, co přinesl, vydrápal v kamenolomu nebo vyloupil v bance. Rozhodující je konečný výsledek. Takový je surový svět. Není sporu o tom, že se v manželství mnozí cítí sami, opuštěni, osaměle. Opuštěni svými ideály, zrazeni svými protějšky. Určitě si za to mohou oba. Je to o komunikaci! Když vázne nebo úplně přestane, přijde prázdnota. Tak jak o ní píše Steinbeck v Toulkách s Charleym: „Syn strážce majáku byl osamělý člověk. Tím spíš, že byl ženat.“ Japonské ženy prý ale chtějí být samy. Na otázku jaký má být japonský manžel odpověděly: „Dobrý manžel je zdravý a není doma.“ Nakonec to Japonky dovedly do extrému: pořádají totiž „svatby“ pro osamělé ženy. Se vším všudy. Pronajmete si „matku“, i „ženicha“– jen na tu chvíli. Na ten vysněný moment, aby „nevěsta“ prožila ty nádherné okamžiky v záplavě bílých krajek. Stačí k tomu jen něco našich 50 000 korun. Na svatbě je všechno – kromě skutečného muže. Není to vlastně ideální? Žádné starosti s manželem, žádné omezování, žádná práce, žádné hádky. Obrovský obchod s lidskou osamělostí. Ovšem také žádné děti. Ale i to jde zařídit. Tak jako jsem slyšel dvě pyšné lesbičky. Vychovávaly spolu dítě – maminka Bohunka a tatínek Jiřina. Když se jich ptali na opravdového otce toho dítěte, opáčila Jiřina: „Vy myslíte ten biologický materiál?“ To jsme to dopracovali: jsme jen biologický materiál. Něco jako cement nebo vápno, jenže přece jen nějak aspoň trochu živý… K tomu všemu ještě Istanbulská smlouva, která se netají tím, že bojuje proti „stereotypnímu vnímání mužských a ženských rolí “. A co k doporučení shora o tom, že by bylo třeba z rodných listů odstranit „OTEC“ a „MATKA“ a nahradit termínem „RODIČ 1“a„RODIČ 2“? Nebo že tamtéž se nemá vyplňovat POHLAVÍ: to si má každý zvolit v 18 letech podle toho, co mu bude líp vyhovovat … Co k tomu všemu? Zbytečné úvahy. Nepopírám, že jsem zastáncem patriarchální rodiny. Zastáncem otce, který rodinu uživil, který byl oporou a jistotou a zastáním všech, kdo do ní patřili. Především ženy a matky. Jistě je to staromódní. Ale fungovalo to. Asi jako staré císařství. Dnes to nějak skřípe. Všechno je jinak. Lepší? Když potkám děvče, které se na mne usměje – lhostejno zda za pultem nebo na úřadě – vyvěsil bych prapor. Proto vždycky rád zajdu k soudu na podatelnu na „dvojku“, kde je veselá úřednice, co dá navíc i milý úsměv a potěší dobrým slovem. Jak je to vzácné. Dokonce i přesto, že to patří „ke kšeftu“. Dnes i prodavačky i servírky si hrají na úřad, na kasárna, kde se jen fasuje a kde veselost je jistě proti předpisu. Pak se přemáhám, abych neřekl: „Musíš být unavená vláčet se s takovým nepříjemným obličejem celý den…“ A že to některé umí zvlášť vydařeně: to prý šla do supermarketu matka se dvěma dětmi a zle na ně zlořečila, sprostě nadávala, až se hory zelenaly. Zastavil ji ten člověk z ochranky a ptá se: „Vy máte ale dvě hezké děti.To jsou 195 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284819