L3G3NDY
přidat, tak řekni, jo?“ řekla žena, když postavila talíř před dívku. „Moc děkuji, ale pochybuji, že tolik sním,“ řekla Dominika a usmála se. „Vždyť jsi kost a kůže! Musíš jíst víc!“ Eliáš mezitím rozdal příbory a posadil se ke stolu. Byl rudý až za ušima. „Občas mám pocit, že ta mládež dneska nejí buď nic, anebo jí jen samý fástfůdy,“ říkala Věra, zatímco se usazovala u stolu. „Dobrou chuť!“ využil mladík chvilky ticha a předešel tak předpokládané litanii na téma „zvyky dnešní mládeže“. „Jak jste se vlastně s Eliášem seznámili?“ ignorovala Věra svého syna. Dominika zamrkala na jídlo, ve kterém se vrtala vidličkou, a pohlédla na starší ženu. „Všiml si, že jsem zapomněla ručník, a tak mě odchytil, aby mi ho vrátil.“ „No jo, Eliáš byl vždycky pořádný kluk,“ usmála se matka potěšeně. Nato si všimla, že nikdo nemá sklenici. „Eliáši, tys nám nedal skleničky!“ „Promiň, mami. Už pro ně jdu.“ Odložil příbor a vstal. Až u kuchyňské linky se zhluboka nadechl a podrážděně zaskřípal zuby. „Chutná ti?“ zeptala se zatím Věra Dominiky. „Ano,“ přikývla blondýnka, jejíhož jídla na talíři neubývalo. „Je to moc dobré.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284791
Dominika z Podolí
„Když budeš chtít přidat, stačí říct.“ Jen přikývla. Eliáš se vrátil se třemi různými skleničkami. „Nalej mi prosím kofolu,“ poprosila ho hned máma. „Dáš si taky, Dominiko?“ „Ne, děkuji. Mám alergii.“ Věra na ni vykulila oči. „Jejdamane. Tak Eliáš ti nalije vodu, jo?“ „Ne, paní T., moc děkuji, mám svoji,“ pokusila se dívka vyloudit úsměv. Ve vzduchu bylo cítil jakési napětí. Vycházelo z Dominiky. Eliáš ho cítil. Jeho máma pro změnu vůbec. „Tu budeš mít na cestu.“ „Opravdu, paní T., moc děkuji, ale nemám žízeň.“ „Měla bys pít, aby ti pak nebylo špatně. Nedávno jsem vyčetla na internetu, že lidi, kteří pijí málo vody, můžou nakonec skončit s těžkým úpalem,“ řekla Věra a usrkla kofoly. Dominika jen tiše přikyvovala a dloubala se vidličkou v bramboře. „A co dělají tví rodiče?“ zeptala se hned nato Eliášova matka. Téma vody bylo zapomenuto. „Pardon, ale mohu si odskočit?“ „Samozřejmě!“ A znovu to vypadalo, že Věra na svoji otázku zapomněla. „Vyjdeš z kuchyně a druhé dveře napravo.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284791
L3G3NDY
Dominika se místo poděkování usmála a zmizela v předsíni. Místnost se ponořila do ticha, které bylo narušováno pouze kapáním vody z kohoutku. „Ta holčina skoro nic nejí.“ A už jsme u toho… zaúpěl v myšlenkách Eliáš. „Koukej, jen se v tom jídle nípe! A nepije kofolu, ani vodu. Proto je to taková bledule. A je strašně vychrtlá a taky tichá! Moje babička říkávala, že ti, co jsou furt ticho, tak mají nějaké zlé tajemství.“ Mladík mlčel. Už ho dokonce přešla chuť k jídlu – a to měl smažák rád. Dominika se po chvíli vrátila a posadila se na své místo. „Budeš ještě jíst?“ zeptal se jí hned Eliáš. „Ne, děkuji, už jsem plná.“ „Ale vždyť jsi nic nesnědla!“ začala protestovat Věra. „Mami, nebudeš ji přece do jídla nutit,“ pokusil se mladík zasáhnout. „Kvůli tomu jsi potom taková křehounká,“ pokračovala matka nesouhlasně. A předtím říkala, že vychrtlá, zavrčel v myšlenkách Eliáš a vzal talíř své přítelkyně. Věra na to nic neřekla. „Divila jsem se, když mi Eliáš řekl, že závodně plaveš.“
100
Ukázka elektronické knihy