L3G3NDY
přidat, tak řekni, jo?“ řekla žena, když postavila talíř před dívku. „Moc děkuji, ale pochybuji, že tolik sním,“ řekla Dominika a usmála se. „Vždyť jsi kost a kůže! Musíš jíst víc!“ Eliáš mezitím rozdal příbory a posadil se ke stolu. Byl rudý až za ušima. „Občas mám pocit, že ta mládež dneska nejí buď nic, anebo jí jen samý fástfůdy,“ říkala Věra, zatímco se usazovala u stolu. „Dobrou chuť!“ využil mladík chvilky ticha a předešel tak předpokládané litanii na téma „zvyky dnešní mládeže“. „Jak jste se vlastně s Eliášem seznámili?“ ignorovala Věra svého syna. Dominika zamrkala na jídlo, ve kterém se vrtala vidličkou, a pohlédla na starší ženu. „Všiml si, že jsem zapomněla ručník, a tak mě odchytil, aby mi ho vrátil.“ „No jo, Eliáš byl vždycky pořádný kluk,“ usmála se matka potěšeně. Nato si všimla, že nikdo nemá sklenici. „Eliáši, tys nám nedal skleničky!“ „Promiň, mami. Už pro ně jdu.“ Odložil příbor a vstal. Až u kuchyňské linky se zhluboka nadechl a podrážděně zaskřípal zuby. „Chutná ti?“ zeptala se zatím Věra Dominiky. „Ano,“ přikývla blondýnka, jejíhož jídla na talíři neubývalo. „Je to moc dobré.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284791