R e n áta N av r át i l o vá
•
Setkání
v soumraku
vyhlásila mír a přestala se bombardovat tisíci dotazy. I když po poznání stále prahla. Odebrala jsem se do kuchyně a začala připravovat večeři. Nepletl se mi pod ruce, opřel se o okraj linky a bedlivě mě pozoroval. Nechtěla jsem se zbytečně zdržovat teplou večeří. Navíc jeho pohled znervózňoval. Propaloval mě jím skrz naskrz. Protože jsem na jídlo vlastně neměla ani pomyšlení, vzala jsem zavděk tím nejjednodušším. Opražila jsem si toastový chléb, k němu nakrájela mozzarellu a na měsíčky rajčata. Snažila jsem se zachovat klid, přesto jsem si přes veškerou snahu málem ukrojila prsty. Samozřejmě to postřehl, ale naštěstí nekomentoval. Střelila jsem pohledem od krájecího prkénka k jeho očím. Zračilo se v nich pobavení. Haha, pomyslela jsem si v duchu! S přichystanou hostinou jsem zasedla k jídelnímu stolu. Aniž bych ho pobídla, následoval mě. Usadil se přímo naproti. „Opravdu si nedáte?“ zkusila jsem naposled. Odmítavě zavrtěl hlavou. „Jíte vůbec?“ „Je to důležité?“ zeptal se vážně. „Vlastně ne,“ vzdala jsem svou snahu a soustředila se na konzumaci. Jedla jsem velmi pomalu, ani jsem si neuvědomovala vynikající nevýraznou chuť lahodného sýru. Po prvním soustu se dostavil pocit hladu, který jsem si předtím neuvědomovala. Zamračil se. Zničehonic. Jako by si na něco vzpomněl. Pravička s vidličkou a nabodnutým sýrem mi ustrnula v půli pohybu. Strašně moc bych si přála vědět, co způsobilo stín v jeho tváři. „Proč tak riskujete?“ překvapil mě otázkou. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284745
R e n áta N av r át i l o vá
•
Setkání
v soumraku
Zvedla jsem hlavu od jídla: „Co riskuji?“ nechápala jsem. „Co když jsem nebezpečný?“ „Mluvíte v podmínkách,“ usmála jsem se na něj zlehka. „Ani tak tomu nevěřím. Nevěřím, že jste nebezpečný,“ protestovala jsem. Jediný ohled, ve kterém mě mohl ohrozit, byla jeho neodolatelná přitažlivost. „Jak o tom můžete být tak přesvědčená?“ Hra na schovávanou mě už přestávala bavit, vsadila jsem vše na jednu kartu. Zpříma jsem se zanořila do dvou černých propastí a těsně předtím, než mě do sebe stihly nasát úplně, jsem vytasila jednu z mnoha teorií, jež se mi zrodily v hlavě. „Nick Catchevich byl údajně podivín, ne násilník ani vrah.“ Hluboké tůně se zúžily a ještě víc potemněly. Zvolené téma rozhodně nepatřilo k jeho top desítce. Rty opět představovaly úzkou bojovou linii, v očekávání kulometné palby jsem se přikrčila. Byl napjatý jako struna. Jako pokaždé, když se řeč točila tímhle směrem. Netrpělivě jsem čekala, zda se k tomu vyjádří, pochopitelně marně, tak jsem pokračovala. „Vysvětlete mi, jak je možné, že jste zachycen na fotografiích starých desítky let!? A teď tu sedíte přede mnou. Stejně mladý. Stejně osobitý.“ Stejně krásný jsem z taktických důvodů vynechala. Měla jsem toho na srdci mnohem víc a nehodlala to v sobě dusit. V tomhle musím mít jasno! „Jako by je někdo pořídil tenhle týden. To by sice vysvětlovalo, proč tu jste, ale rozhodně ne to, proč se nad ránem rozplýváte. Viděla jsem, jak vás pohltil stín!“ Spatřila jsem, jak se nadechuje, přesto jsem ještě neskončila. Nedala jsem mu příležitost. Hovořila jsem překotně a zbrkle. „Vím a slyším, jak moc šíleně to zní, ale já si za tím stojím. Je mi úplně jedno, co jste zač, ale není mi jedno, jaký jste…“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284745
R e n áta N av r át i l o vá
•
Setkání
v soumraku
Žahal mě ostrým pohledem, zorničky mu hořely, pálil mě jimi na tváři, tentokrát mě pokračovat nenechal, skočil mi tvrdým a výsměšným tónem do proslovu. „A co jsem zač? Co? Řekněte mi to! Do očí!“ Jeho hlas zněl hrozivě, nahnul se přitom výhrůžně přes stůl. To byla výherní otázka za deset milionů. Rozhodně mě jí nešokoval, ani nevyděsil svým postojem. Stejný dotaz mou mysl sužoval a napadal minimálně stokrát denně. Teď, když jsem vysázela na stůl několik zásadních bodů, se mi řešení jevilo primitivní. Strašidlo. Tak to bývalo na zámcích či starých hradech. Lidé, kteří spáchali sebevraždu ze všemožných důvodů, pak museli za trest strašit, jenže… tahle teorie měla jisté trhliny a nedostatky. Platila by pouze v případě, že by si Nick dobrovolně vzal život, ale on byl zavražděn! Vše se ve mně svíjelo a po zádech mi běhal mráz, když jsem sevřeným hrdlem říkala: „Jste duch, ale…“ Nehnul ani brvou. Ztvrdlý a výhružný výraz zůstal nepozměněn. Možná se do něj promítla i trocha výsměchu, když mě pobízel: „Ale?“ „Jste duch a přitom,“ trhala jsem zmateně hlavou, jak jsem se snažila porozumět a objevit logiku v tom, co jsem hodlala vyslovit nahlas. Znovu mě vyzval k pokračování: „Přitom?“ Ta měkká stopa v jeho hlase ani maličko nezklidnila můj divoce vyvádějící tep. Srdce mi bolestivě naráželo do žeber. Připadal mi až hrozivě nádherný. Vzpřímila jsem se na rukách tak, že jsem se dlaněmi opírala o stůl a zapírala jsem se v loktech. Natáhla jsem levou ruku a velmi pomalým pohybem jsem ji přiblížila k jeho sametové pleti. Zlehka, tak jako se hladí porcelánové panenky, v bázlivé obavě jsem ho zašimrala bříšky prstů na napnuté pokožce tváře, když jsem říkala: 100
Ukázka elektronické knihy