Dva cyklisté v cizím městě
nechal desky v knihárně vyměnit. Možná, uvědomil si ještě později, to neměl dělat. Nový obal starých příběhů. Něco chybělo. Nebo si to jenom namlouval. Asi po třech letech pobytu v léčebně Eli staršího cyklistu zaskočila. Po jeho návratu z další cyklistické cesty do Drážďan se zeptala: Byli jste se v tom bytě podívat? Chvíli nevěděl, co odpovědět. Ten byt, ten dům už přece není od té strašné únorové noci roku 1945. Ulice je úplně jiná. Jak bychom tam mohli být? Zapomněla? Jaká část paměti se jí vytratila? Ne, nebyli jsme tam, odpověděl starší cyklista. Nic víc. Mlčela. Příště už se neptala. Na jedné fotografii má její sestra Edi a pozdější matka obou cyklistů řetízek a na něm čtyřlístek. Byl stříbrný, řekla Eli, když zase spolu prohlíželi pár starých fotografií. Měl jí přinášet štěstí. Kdyby nezůstal pohřbený v sutinách, kdyby ho v drážďanském bytě nezapomněla, kdyby jí ho později přivezla do Prahy sestra Eli, možná by víc štěstí měla. Ale starší cyklista nemá slovo štěstí rád. Co vlastně znamená? Každý si ho představuje jinak. Měla Eli štěstí s prvním mužem, druhým, třetím? Nakonec zůstala sama. A na své muže si nepamatovala. Vůbec první fotografie v rozměrech pohlednice má jemné nahnědlé odstíny, ty má starší cyklista rád, je na ní Marie a drží v náručí dítě. Dítě v bílé peřince, které se zvědavě dívá na fotografa. Marie shlíží na dítě. Je to Edi. Když fotografii opatrně vyňal z tehdy používaných růžků, žádné datum na rubu nenašel. Ale Edi mohlo být jen pár měsíců,
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS284712